Blíží se konec prázdnin a v září proběhne vyhlášení soutěže LÉTEJ S NÁMI 2025. Už tu ovšem máme několik borců, kteří mají všechny dílky puzzliku v Československu sebrané. No a právě pro ně jsem se chystal zorganizovat cestu do Itálie spojenou s návštěvou Ferrari muzea v Maranellu a rychlou koupačku v moři. Kromě toho naše dcera Zuzka dokončila pilotní výcvik a je tedy nejmladší českou pilotkou vírníku. Pro mě na tomto výletě tedy autopilotkou. Ona bude řídit a navigovat, já budu sedět vedle a kochat se výhledy. Tak to byl prima záměr. Odlétáme v pátek dopoledne. Já se ovšem ráno budím s levým loktem jako balon, kterého se nemohu ani dotknout jak to bolí. Vecer jsem šel spát jako úplně zdravý ( podle Mirka to už v tomto věku tedy nejde, prý jedině blbě vyšetřený) jedinec. A ráno nepoužitelný pro cokoliv. Ale vymyslel jsem si to, tak to zkusím nějak zkousnout a dát to trochu na zapřenou. Nakonec se jenom povezu.
Počasí je objednáno výborné a partička skvělá. Alpy a Dolomity jsou za odměnu. V Mariazell se chystáme na benzinku na kafe. Je tam ohromná parta motorkářů a my se na chvíli staneme součástí jejich vyjížďky. Potom ovšem kluci píchnou přední kolo a tak s pomocí řídicího na letišti v jejich dílně duši vyměníme a letí se dál. Tuto trasu už jsem letěl a vedu kluky na hezké výhledy. V Maranellu večer jdeme na parádní pizzu a ráno přejíždíme čtyřmi z pěti vírníků na již známé parkoviště před muzeem. Opět parádní show pro lidi a my máme rodinou prohlídku červených závodniček.
No a protože v tuto dobu je v Itálii pěkný pařák, dlouho se ve městě nezdržujeme a letíme se okoupat k moři nedaleko Ravenny.
Hezké letiště Ali di Classe RA03 nám připadá jako dobrá volba. No a po přistání se válíme u vírníků ve stínu křídel vedle stojících letadel a nikam se nám v tom vedru nechce pochodovat.
Milé překvapení. Partička místních pilotů sedí a debatuje u občerstvení v klimatizované klubovně a pošlou pro nás golfové vozítko řízené Antoniem. Studené pivo a výborná káva. Paráda. Chtěli jsme si půjčit kola, ale nikomu se nechce v tom vedru šlapat 5 kiláků na hotel u pláže. Tak voláme taxi a za chvíli už sedíme po krk ve vodě a užíváme si parádní odpočinek.
Večer se flákáme po kolonádě a kolem jezdí mraky cyklistů a také skupiny ve vícemístných šlapacích čtyřkolkách.
Na ráno jsme si domluvili stejného taxikáře pro odvoz na letiště, ale nějak se jej nemůžeme dočkat. Tak si jednu takovou šestimístnou čtyřkolku půjčujeme a společně šlapeme po cyklostezce k letišti. Sranda a zážitek. Zpátky ovšem musíme s Janou docela máknout ve dvou. Připevňujeme totiž dvě kola na bok tohoto šlapacího aparátu a jedeme jej vrátit. Obzvlášť výjezd na most ( naštěstí jediný kopeček v širokém okolí) prověří naši kondici. Zpátky už je to na kolech brnkačka.
Vše dobře dopadlo a my už zase letíme. Tentokráte kolem pobřeží a od Udine, kde tankujeme, už přes Rakousko zase hezky domů. Uděláme malou zastávku u hranic. Tam se loučíme s Pepou. Ten z letiště Hatě jenom přeskočí vedle do Znojma. Kluci ze Slovenska také už namíří přímo do Žiliny. No a my ostatní se rozloučíme v Přerově u kávičky.
Hodnotím to i přes zdravotní indispozici jako bezva akci. A už se těším na příští výlet
