Ráno vstaneme včas a před 6 hodinou už sedíme ve vírnících. V 6:10 se Beat jako první hlásí na věž o povolení startu motoru. Ovšem odsud mu suše oznámí, ze nemají jeho plánek, pouze můj a Maťův. On má potvrzení v počítači a všichni máme 20 minut na to odsud odletět, než začne platit NOTAM a už se odsud dnes nedostaneme. Začíná vyjednávání po vysílače. 6:20 se jdu s Beatem domluvit, že zřejmě odletíme bez něj. Zítra nám totiž odlétá spoj z Cayenne zpátky domu a nemůžeme čekat. 6:25 nám z věže bez dalšího vysvětlení potvrdí odlet všech 3 vírníků. Uf. Víme, že to na nádrž nedáme. Takže si každý vezeme dva skladaci kanystry s benzinem a chystáme se na technickou zastávku někde na konci Brazilie před vstupem na území francouzské Guyany. První volbou bylo malé letiste Aldeia Kumaruma. Ale moc se nám plocha nezdála. Další volbou je Aldeia Kumen asi o patnáct minut dále. Okolní příroda mě uchvátila. Močály louky občas lesíky vystřídaly hustou džungli na začátku cesty. Udělám průlet abych prohlédl dráhu. A už je mi jasné, ze nám přijde fandit celá dědina uprostřed níž se letiste SJ3F nachází. Tak klukům alespoň rozdáme nálepky, dotankujeme a vzhůru na zbytek cesty.
Letiste Cayenne nás vítá čilou radiokomunikací ve francouzštině. Jsme totiž na půdě Francie a evropské unie tady v jižní Americe. Handling tady funguje bezvadně, jenom od policie nedostaneme vstupní razítko do pasu. Toho si ovšem dnes nevšimneme. Na večeři jdeme se Stefanem a jeho ženou. Je to pilot letadel i vírníků, který se na leteckého mechanika vyučil ve Švýcarsku a tak můžeme diskutovat anglicky. Vybudoval s kolegou malé, ale moc hezké letiste kousek od města hned za hranicí CTR Cayenne. To je také naše konečná zastávka. Surinam už tentokrát nenavštívíme. Jednak tam Guido nemá smysluplné hangárování, a my bychom to ani časové nestihli.
Ani raketovou základnu kousek od Stefanova letiště u Kourou se nám nedaří vidět. Ze vzduchu je tu zakázaný prostor a autem už sotva stihneme na trhu nakoupit nějaké dárky z cesty a valíme na letiste. Naštěstí s časovou rezervou.
Francouzské Guyana je mnohým známa z firmu Motýlek, sloužila od 1854 do 1936 jako vězení pro těžké zločince. Byla známa jako Ďábelské ostrovy. Většina z 80 000 trestanců deportovaných na Ďábelské ostrovy se nikdy nevrátila do Francie. Nám se to málem také nepovedlo. Procedury jsou zde u normálních letů docela složité. Napočítali jsme hned 20 policistů. Neochota a arogance by se dala exportovat.
Ale nás ani důkladná prohlídka na stanici vedle letiste už nemůže nijak vzrušit.
Zážitků máme na další dlouhé vyprávění.
Za pár měsíců bude skupina pokračovat vzduchem do Karibiku. Tak uvidíme, jestli se nám podaří opět se na skok zúčastnit.
A trochu čísel na závěr
Na cestě dlouhé přes 3000 kilometru jsme strávili 27 hodin. Navštívili 2 země a přistáli na 13 nových letištích.
