Jihoafrické cestování vírníkem a na padáku IV.

Nirvana country Lodge Barberton a Nelspruit Mjejane National park Letiste Chimp Eden je soukromá 650 metrů dlouhá asfaltová dráha, vedle ní hangáry a hned vedle paramotorová startovačka. Tím, že je na vrcholu hřebene, jsou starty pro padáky na oba směry z kopce. Nahoře je rovinka a to ji dělá ideální pro základní výcvik a její nadmořská výška 1000 metrů nad mořem zase ne tak úplně jednoduchou pro nově příchozí. Před pár lety jsem tady přišel o sebevědomí a rychle se vrátil na zem. Přiletěl jsem za Eugenem kvůli testování nového vybavení pro africké rangery. Před tím jsem vše zkoušel u nás a znal chování a výkony stroje i padáku.

Na první naše ukázky tady se sešlo několik místních pilotů a já jsem chtěl ukázat jak je sestava vyladěna. Jak říká kamarád Zdeněk -posedla mě pýcha a chtěl jsem ihned po pár krocích přejít na startu z kopce do stoupavé zatáčky. Udělal jsem rychlé tři kroky, ucítil vztlak padáku, sedl si, a zatočil. Těch 30 cm, o které jsem se díky teplotě a nadmořské výšce prosedl, stačilo abych zohnul rám a očesal vrtuli. Od té doby vždy první start podle Jožky Káčera na opici. Ruce nahoře a běžet dokud mě stroj nezvedne za kulky do vzduchu. Ale popojeďme k nedalekému Nirvana country house.

Nebyl jsem tu tři roky a Eugene tuto lodžii úplně přestavěl. Nachází se na jejich pozemku hned vedle Chimp Eden (největší africké šimpanzí farmy). Už dříve parádní, ale nyní čtyřhvězdičkové ubytování v africkém stylu, které ocení i velmi nároční hosté. Je tu vše, abyste tu rádi strávili několik dní odpočinku. Vlastně perfektní zázemí pro něžný doprovod pilotů, kteří se buď učí tady létat, nebo jsou (jako my) domácími rozmlsáváni okolními možnostmi. Ve vlastní game farmě můžete potkat žirafy, zebry, kudu, impaly. Anebo naopak, ona zvířata vás mohou z bezprostřední blízkosti pozorovat na startu.

Okolní kopečky svádějí k vzdušným toulkám po okolí, nebo pro vyznavače termiky jsou prima prostředí k polední hodince ve vzduchu. Pravidla jsou zde celkem jednoduchá, je třeba pouze se vyhnout CTR Kruger, jinak se zde u nedalekého Barbertonu pravidelně konává Jihoafrické mistrovství ve volném létání. My jsme tu byli (na Pyramid Airfield) s českou paramotorovou reprezentací poprvé v roce 2010. Na společných závodech s jihoafrickým výběrem a pro většinu z nás to bylo první létání v Africe. Já se vždy, když sem přijedu, letím na toto letiště podívat.

S majitelem jsme si před pár lety vyměnili a podepsali firemní čepice a tak máme společný rituál. Ten jsem ale letos porušil (moje zůstala ve skříňce v hangáru v Přerově) on naši s logem Nirvana měl pohotově připravenu, a tak musím příště přivézt fant. Flašku domácí slivovice. Bryan je trochu starší než já, takže už neučí létat, zato s kamarády cestuje po okolních státech už jen tak pro radost a mě nabízí zorganizovat pro nás výlet po spřátelených letištích v JAR a Namibii. Tak tomu nelze příště odolat. Pro paramotory a vírníky je zase největší atrakcí let na Riverside farm vzdálenou 60 km. Celou dobu totiž letíte nad Krokodýlí řekou, která dělá přírodní hranici Krugerova národního parku. Jsou v ní desítky krokodýlů a stovky hrochů. Na březích se koupou sloní stáda a opakovaně jsme tu viděli vice než stohlavé stádo buvolů rochnících se v plytké vodě na břehu. To nemůžete vidět jinak než ze vzduchu. No a padák i vírník vás vlastně bere úplně do první řady.

Kluci tentokrát letí na padácích a já převážím vírník. Základnu k dalším výletům jsme právě zvolili zrovna tady. Odsud budeme následující dny létat podél řeky, ale hlavně máme exkluzivní povolení do soukromého parku Mthethomusha, vzdáleného jen půl hodiny letu na padáku, o rozloze 25 tis. hektarů. Následující tři dny jsme ubytováni v Mjejane bush kempu. Pod terasou nám bydlí rodinka afrických divokých prasat. Ráno když rodiče budí mladé, vydávají zvuky ne podobné vstávání našich dětí. Vstávat už je ráno. Ne ještě ne ještě pět minut. Potom už začíná svítání. U vody je klid, ale hroši nespí. Přes den se skrývají ve vodě před sluncem, protože mají velmi citlivou kůži. V noci vylézají z vody a jdou na pastvu. Seženou každý den na 200 kg trávy a zase se vrací do vody. Nejnebezpečnější je dostat se mezi pasoucího se hrocha a jeho řeku. To jsi synem smrti. Ráno vstavame ve 4, abychom stihli přejet na letiště, kde jsou připraveny krosny a vystartovat pár chvil po svítání na cestu do Mthethomusha game reserve. Tady se chystáme přistát na malém místě (vlastně jediném možném přistání) uprostřed kopců k zvířecímu napajedlu.

Pokud rám tedy zrovna nebudou sloni nebo buvoli. Trochu nám fouká proti a cesta tam se z původní půl hodiny trochu protahuje. Kluci mají padaky Warp, já Snake. Jsou odtrimováni výrazně rychlejší. Proto stojím celou dobu ve speedu a trochu se modlím, ať Fof, letící první, udělá alespoň jednu třistašedesátku. To se mi poštěstí po půl hodině letu. Tak trochu oddechnu nohám a zase ve výšce necelých 100 metrů nad vodou pozoruji hrochy a krokodýli na plný speed. Přede mnou letí Matúš. Celý týden s Eugenem pomalu ochuzují karburátor, aby mu Instinct více táhl. Letíme těsně nad řekou těsně za plotem Krugerova parku. Začínám stoupat před prvními kopci a fotím minimálně stohlavé stádo buvolů. Když se podívám po ostatních, vidím Eugena přistávat na fotbalovém plácku ve městě, kolem kterého letíme. Má z nás nejmenší nádrž a tak bylo předem dohodnuto, že cestou zpátky přistane a dotankuje. Proč ale cestou tam? Nemám jediný vysílačku (ta skončila na Radio hill) a řekl jsem, že budu pronásledovat ostatní a udělám co oni. Cestou si pouštím do sluchátek muziku a k africkým pohledům mi hraje plzeňská bluegrassová skupina COP. Teď, ale se kolem Eugena sbíhá tak 100 místních obyvatel a toto už znám z cesty do Botswany. Člověk si drží všechny svoje věci a snaží se davem zvědavců (každý si na bělocha chce sáhnout) procpat svou cestou. A už vidím důvod jeho přistání. Těsně za plotem národního parku přistál Matúš. Na plotě už visí spousta zvědavců a on v oploceném parku, bezpečně izolován, balí své věci. Večer se dovíme důvod. Neustále ochuzovaný karburátor nakonec zvýšil výkon, ale vedl k propálení pístu. A Matúš zvolil přistání na straně divoké zvěře (nedaleko bylo na stejné straně řeky malé stádo slonů) před přeletem plotu na stranu lidí. Tady jsou přímo hranic parku rozesety chatrče chudší části města Melolan.

My se tedy s Fofem obracíme k cestě zpátky a přiletíme později zkontrolovat situaci z vírníku. Za půl hodiny jsme tedy zpět nad nimi ve vzduchu. To už máme zprávy, že je bezpečně oba naložit Fofův táta, který nám dělá pozemní doprovod. My je už vidíme naložené v autě dojíždět a pokračujeme tedy už vírníkem do přírodní rezervace, kde máme povoleno létání i přistání. Nádherná kopcovitá nedotčená krajina s několika údolími. Říčky tu dělají vodopádky a na kopcích kamenné útvary. Paráda. Jen přistání není určitě pro vírník. Na to je plocha příliš malá a hodně uzavřena v údolí. Padákem by to sice šlo, ale napajedlo okupuje stádo buvolů, stejně jako vedlejší bahniště. A to je teda přesila, které rozumíme. Po návratu neodolám ještě hodině na padáku nad řekou. Přišlo se okoupat velké stádo slonů a brodí řeku na druhou stranu. Já nad nimi kroužím a fascinuje mě jak mláďata dovádějí ve vodě. Po přistání se jdeme schovat do lodžie, kde jsme ubytováni. Přece jen teploměr ukazuje 39,5 ve stínu a tak dáme přednost chladivé vířivce. Odpoledne jsme ale jsme zpátky a chystáme se vírníkem na sever do provincie Limpopo. Chcete vidět, jak vypadá zlatokopecké městečko Graskop a Blyde river kaňon? Jaké je létat na Kruger parkem a noční přistání. Letíte se mnou ještě provincií Gauteng k Johanesburgu?

Pokračování na mém FB profilu (Pavel Brezina) nebo Vírníky Autogyro

Celou reportáž naleznete zde na stránce www.autogyro.cz

Podpořte nás sdílením!

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn