Příběh namibijského naleziště diamantů Kolmanskop je příběhem pomíjivosti lidského úspěchu. Vše začalo v roce 1908, kdy německý drážní dělník Zacharias Lewala objevil v písku při čistění kolejnic lesklý kamínek. To, co následovalo, by se dalo směle přirovnat ke známé zlaté horečce na Yukonu – příliv hledačů, jejich rodin, výstavba infrastruktury města od základních potřeb až po zábavu.
Jen v prvních šesti letech se zde vytěžilo zhruba tisíc kilogramů surových diamantů, což představuje ekvivalent pěti milionů karátů. Vrcholu rozvoje dosáhlo město na počátku dvacátých let, kdy zde pro tisícovku stálých obyvatel byl k dispozici bazén, divadlo, nemocnice, kasino, kuželkárna a taneční sál. Kolmanskop spojovala s deset kilometrů vzdáleným přístavním městem Lüderitz dokonce tramvajová linka, vůbec první na jižní polokouli. Další první vymožeností na jižní polokouli byl například rentgen.
V Kolmanskopu byl řezník, pekařství, fungoval zde i rozvoz mléka a ledu do domácností. Jak rychlý byl vzestup města, tak rychlý byl jeho pád. Ve čtyřicátých letech začalo diamantů prudce ubývat a s objevem nového ložiska v Oranjemundu se těžba v Kolmanskopu přestala vyplácet. Obyvatelé města postupně odcházeli pryč a v roce 1954 odešli poslední.
Od té doby se městem prohání jen vítr a písek, který postupně pronikl do domů a vytvořil z jejich interiérů jedinečné kulisy, tolik oblíbené mezi turisty a fotografy.
