Pro první letošní výlet jsem naplánoval trasu, kterou jsme v Německu ještě neletěli. Nicméně už od zimy mne někteří piloti zkoušeli „zpracovat“, abychom tentokrát skončili pro změnu v Rumunsku. Povolil jsem a zrodil se výlet, který se zapsal mezi nejúspěšnější kousky historie našich spanilých cest do zahraničí.
Jako obvykle se nám počasí pro první den neukazovalo zrovna v nejlepší formě, nicméně jsme zkušeně jeden den počkali a po rozplynutí ranní neviditelnosti se nám podařilo všem úspěšně dorazit na přerovské letiště. Provedli jsme nezbytné dotankování „po špunty“ a zhodnotili nedostatečnou rychlost větru posunujícího frontu směrem na východ. Hravě bychom ji doletěli a z Lučence by nás už nepustila jižním směrem. Rychlá reakce, telefonát do Siofóku v Maďarsku, podat plánek a můžeme letět. V cílovém letišti jsou sice výsadky z vrtulníku, ale to se dobrou synchronizací dá překonat. Šéfovi letiště, Czabovi, jsme dočerpali zásoby AVGASu do dna a po brzkém startu jsme se úsporným letem přiblížili k cíli dne, letišti ARAD, těsně za rumunskými hranicemi. Tam pro nás měli nachystán posun času o jednu hodinu dopředu, rychlé Bolt taxíky a skvělý hotel Continental v samotném centru. Na Janin dotaz a doporučení jednoho z místních jsme po krátké sprše vyrazili do nedaleké restaurace La Bottega na břehu řeky Mures. A dobře jsme udělali. Jednak se prostor brzy zaplnil místními a velká restaurace byla naráz plná a za druhé se kvalita zařízení brzy potvrdila. Výborně jsme se najedli a vyrazili na popůlnoční krátkou prohlídku města se 140 000 obyvateli, která s osvětlenými památkami stála za to. Při ní se projevil náš abstinenční příznak hry na kytaru a zpěvu, a tak jsme to asi o půl jedné „rozbalili“ před majestátní a krásnou radnicí. Potěšit se přišel i jeden z náhodných okolojdoucích turistů. Po několika rychlých kouscích a rokenrolech byl prostor i na taneček, asi abychom neusnuli. Zpět do hotelu jsme trefili asi o půl druhé. Dlouho jsme se prostě neviděli……
Ranní skvělá snídaně nás naladila na páteční vycházku po bulváru. Vojenskou pevnost shlédnout nešlo, patří stále, i při své archaičnosti, rumunské armádě a ta si ji hlídá. Nevadí. Check-out v hotelu byl až ve 12, což jsme využili dokonale. Příště si ale musíme lépe sledovat jízdy taxíků, řidiče ani nenapadlo nás vézt na čtyři kilometry vzdálené místní menší mezinárodní letiště a museli jsme je zarazit při snaze dopravit nás do vzdáleného Temešváru. OK, sice později, než byl plán, ale přece jsme se dostavili všichni na letiště. Podat plánek a hup do strojů. Počásko jako vymalované, takže průlet místními horami přes Caransebeș byl ukázkový (zde se roku 1788 odehrála bitva rakouské armády proti rakouské armádě – místní pálenkou posilnění vojáci začali pálit do vlastních řad v domnění, že jsou to Turci). Na konci cesty nás čekal Dunaj a panoramatický let nad jeho vodami. Cílové letiště v Drobetě už pak bylo téměř na dosah, kde nás očekával Andy Molnár, majitel. Seznámení mezi piloty je obzvláště rychlá procedura, obě strany zpravidla myslí na podobné věci a jsou naladěni na stejnou vlnu. S Andym jsme si ale obzvlášť rychle padli do oka. Organizačně nám to klapalo na jedničku. Nejprve nám poskytl palivo do strojů, my jsme řekli několik slov do kamery pro místní TV a poté nás odvezl auty do svého penzionu, kde nám připravil se svou rodinou úžasnou vepřovou kýtu se zelím. K tomu pivo a nechybělo nám nic. Kromě kytary. Tento drobný nedostatek jsme vzápětí napravili a poté kolem jedenácté se jeli ubytovat na hotel. Velká chystaná svatba nás ráno vyhnala z hotelu i se vší bagáží. Naložili jsme ji do vypůjčených aut, sami usedli do Andym objednaného busu a vyrazili na projížďku po Dunaji. Po cestě nás na lodi chytla přeháňka, ale byla naštěstí jen pětiminutová. Měli jsme tu čest i být kontrolováni říční policií včetně kapitánova dýchání do balónku.
Následovalo lehké občerstvení vydatnou polévkou v restauraci s úžasným výhledem (zase zařizoval Andy), na letišti hupky dupky do strojů a odlet do Barzy, kde nás čekala barbecue. Barza je letišťátko se stářím asi deset let a s několika místními atrakcemi. Majitel Mikael bydlí hned vedle, což je pěkná řehole (být neustále dispozici), ale okolí si vymazlil na maximum. Čerpací stanice vypadá jako usmívající se Boeing, kousek vedle je Andula, krásná vysloužilá stíhačka rumunské armády, slušné dělo, rybníček se želvami a žábami, sanitka přestavěná na vrtulník, pískoviště pro děti a budova na párty s venkovním posezením. Jídla bylo kopec, čtyři chody, až jsme měli dojem, že nás mašiny zpět neunesou. Zvládly to, a dokonce se zapsaly do paměti zdejších obyvatel. Místní plátek zřejmě jen dle popisu vyplodil několik odstavců o tom, jak neznámé stroje, zřejmě původem z rumunské armády a místními odhadnuté na roj nejméně devíti F-16, letěly velkou rychlostí na sever. Noviny to doprovodily patřičným AI obrázkem letky čtyř vojenských stíhaček. Důkaz, jak rychle vznikají fámy a nesmysly… .
Večer už jsme byli natolik uondaní, že jsme zvládli jen přesun do hotelu, pivo a hajany. Ráno přesun auty na letiště a odlet severním směrem. Chvilku byla rovinka, pak jsme se prosmýkli údolím mezi horami a následovali středně vysoké kopce do cíle v Luncani. Toto letišťátko leží ve vojenském CTR Campia Turzii, což znamená požádat o povolení. Museli by ale i přes předchozí telefonát ze země z Drobety (proběhl pěti osobami), po rádiu odpovídat. Ze vzduchu jsem se tam tedy alternativně probojoval natřikrát telefonem, než to dopadlo. Inu, neděle. Pak už to bylo jednoduché, krátký střih řízeným prostorem a žádost o povolení k přistání přes paravýsadky. Naštěstí zrovna stoupali a my jsme měli volných deset minut k přistání. Dotankování z cisterny v osobáku, podání plánku do Stredy nad Bodrogom, krátká komunikace s Piperem provádějícím další výsadky, vojenskou věží a ven z CTR. Protáhli jsme se kolem města Cluj, krátkým letem překonali Maďarsko a těsně před přeháňkou přistáli v Stredě nad Bodrogom. Osmimístné taxi nás nadvakrát hodilo k Valerii do Zlaté putně a k výborné večeři. Díky, Valerie. Kytara, zpěv, tokajské bylo to pravé k doladění nálady.
Ráno mne probral telefonát, že nemáme zajištěný benzín a i na náhradním letišti to vypadá na suchou nádrž. Nu dobrá, improvizace, posloužíme si z vlastních zdrojů. Koupili jsme kanystry, použili tři svoje a natřikrát dochrstli do nádrží na dolet do Lučence. Cesta přes Maďarsko proběhla hladce a zakrátko jsme se řadili na přistání. Na letišti už nás čekal klučina s cisternou za čtyřkolkou a restaurace s paní Slukovou, palačinkami, kofolou a podobnými pochutinami. Za pár týdnů zde má proběhnout mistrovství světa v parašutismu, a tak si zde vyzdobili dvě místnosti – jednu jako pravou slovenskou izbu, druhou jako kabinu dopravního letadla. K dispozici bude také přes deset bytů, bazén a další infrastruktura.
Čas pokročil, osádky se naposledy objaly a usedly za knipl. Hurá do vzduchu a na svá domovská letiště. Jak bylo za chvíli zřejmé z WhatsAppové skupiny, přistáli všichni bez problémů a někteří už večer grilovali na zahradě.
Díky osádky za fantastický výlet a příště ve vzduchu i na zemi ahoj!
Váš hrající kapitán Lubor
