První výlet roku 2025 nás zavedl do Polska a Německa. Můj plán byl samozřejmě jako vždy maximalistický, zkracuje se vždy lépe, než buduje. Počasí se v květnu tohoto roku příliš nedaří, bylo dost chladno, což nevadí, ale hlavně proměnlivo a občas špatná viditelnost.
Den před odletem šla fronta jako naschvál tam, kam jsme měli letět. Takže mírná korekce směrem východním, od fronty. To by ještě šlo, ale letiště s palivem vykazovala poměrně hodně vysoké dodatečné režijní náklady, které umíme utratit i jinak. Takže jsem zavolal do Michalkówa, kdy bývají vždy přátelští a lámanou polštinou (anglicky to nešlo) se domluvil na příletu další den.
PPR do Přerova už si zvykl podat každý, a tak jsme popřistávali dle pravidel a pěkně na čas, doplnili palivo a hurá na brífing. Pořadí v letce bylo dohodnuto rychle a po nezbytné společné fotografii mohli všichni naskákat do strojů ještě před prvními výsadky armády, která ten den také měla napilno. Zkušené osádky odstartovaly v mžiku a za chvíli jsme byli spořádaně ve formaci. Postupně jsme vystoupali kvůli terénu do 4500 feet, minuli Vrbno pod Pradědem a ocitli se doslova i obrazně „za kopečky“. Polská rovina utekla rychle a rázem tu bylo cílové letiště. Srovnali jsme stroje na finále a já jsem marně hledal, kudy z dráhy ven. Místní hoši se totiž pochlapili a kopou osvětlení dráhy. Nakonec jsem průchod našel a v zástupu jsme dorolovali k benzince. Po tankování jsme se seřadili na parkování přes noc na trávě před hangárem, osvěžili se v místní hospůdce, kde jsme vyjedli všechny klobásy a podobné pochutiny (ono to nebyl až takový problém, měli jich málo) a vyrazili do doporučeného hotelu Borowianka. Někteří taxíkem, někteří pěšky, aby si protáhli nohy. Tehdy se nám spojily vzpomínky z doby před dvěma lety a opět jsme se přesvědčili, že Poláci zase poskočili dále a jejich země je čím dál více upravená.
Odpoledne začalo dle předpovědi pršet, takže jsme začali improvizovat a vzali hospodu v hotelu s tím, že se později přesuneme do městečka k prohlídce. To se nám ale nějak nepodařilo, bylo co povídat a trochu jsme se „rozseděli“. Najednou bylo po desáté, restaurace zavírala a procházka se jaksi nekonala. Nevadí. Ráno odjezd na letiště a bojová porada. Docela totiž foukalo přímo „do čumáku“, což výrazně zkracovalo některým dolet. Takže mezipřistání v Lešně, dotankování a ještě přes dvě hodinky do Štětína. Tam měli cisternu v opravě, přišel tedy na řadu plán B a vozík s kanystry. Improvizaci jsme rádi přijali, benzinka byla dvě stě metrů od letiště a každý potřeboval jen trochu benzínu. A fotky s vozíkem se 140 litry benzínu jsou pro pousmání. Ještě jeden skok a byli jsme v Peenemünde. Na pohled, který se otevře na finále starého letiště z druhé světové války jsem se těšil nejvíce. Dráha 2500 metrů, stará věž vpravo a pilot se úplně vžije do dob naštěstí dávno minulých, kdy tady přistávala bojová letadla.
Protože bylo před zavíračkou, nechtělo se místnímu personálu nás natankovat. Nevadí, dáme to příště. Zato nás mile překvapili nabídkou devítimístného auta, které stálo na letištní ploše a bylo k pronajmutí v místní minipůjčovně různorodých dopravních prostředků od kol, přes jednomístná elektrovozítka až po ono větší auto. Věčný problém dopravy tím byl elegantně vyřešen a do ubytování jsme se nadvakrát svižně odvezli. Zato ubytování jsme celkem hledali, ony poměry v této části ještě nesou znaky bývalého východního Německa… Nakonec jsme naše bungalovy, dobře schované v lese, úspěšně objevili. Zato nám zase chyběly dva polštáře a přikrývky. Nicméně hotové peníze dělají hotové zázraky, jak říká náš přítel a pilot Luboš, a za mírnou úplatu místnímu samozvanému správci areálu jsme dostali potřebné. Socialistické manýry fungují zkrátka i v kapitalismu.
Dobrou hospodu na večeři jsme našli celkem lehce a po kvalitním jídle zalehli do ubikací natěšení na zítřejší muzeum. Ráno nás přivíralo lehkým pošmournem, počasí by bylo letové jen tak tak. To jsme ale nepotřebovali, osedlali jsme náš devítimístný stroj a po výborné snídani v místní pekárně se nadvakrát přepravili do muzea. Exponáty zbraní V1 i V2 ve své originální podobě vystavené venky jsou asi největšími taháky. Mimo ně jsme si prohlédli samozřejmě několik dalších původních technických detailů raket, spousty fotek, filmů a tabulí i emocionálně laděných expozic. Všechno korunovala obrovská již nefunkční elektrárna. Za posledních sedm let, co jsem tady nebyl se nic nezměnilo k lepšímu, nechávají dožít stávající exponáty a nebudují ani, co by se za nehet vešlo. Bufet v areálu je řešen dvěma automaty na mince, což na množství návštěvníků samozřejmě nedostačuje. Chuť jsme si spravili sovětskou ponorkou už mimo areál muzea. Byla sice zvenku už docela oprýskaná (také žádná péče), ale vevnitř stále ještě zachovalá. Množství trubek, hadic a hadiček, kabelů a jiného vedení by pravděpodobně s nadsázkou několikrát opředlo zeměkouli. Reproduktory v minikajutách (co jiného také od ponorky čekat) dotvářely pěkně atmosféru funkční lodi za provozu. Hladoví jsme se vynořili z útrob a doplnili naše rychlejší kamarády v přilehlé hospodě. Nicméně obsluha byla ještě pomalejší než zakotvená ponorka, takže opět žádné nadšení. No dobrá, přesuneme se naším velkokapacitním přibližovadlem do vedlejšího městečka k prohlídce. Tam osmičlenná průzkumná hlídka neobjevila zajímavou hospodu (až druhá, důkladnější hlídka slavila úspěch, ale to už bylo pozdě), a tak jsme opět skončili v osvědčené včerejší italské restauraci. Kytarou a několika šláftruňky jsme si vylepšili náladu a odebrali se na kutě.
Ráno důkladná snídaně v osvědčené pekárně, přesun na letiště, dotankování za nekřesťanská tři Eura za Avgas 91 a odlet do Štětína. Na návrh osádek jsme udělali ještě vydařený průlet nad hezkou lokalitou (lodičky, moře, muzeum a ponorka shora, záliv a jiné pěknosti) a co by dup jsme byli na finále štětínské dráhy 27. Z letiště šli opět někteří pěšky, jiní to zvládli do hotelu Ibis v centru taxíkem za pár zlotých. Krátký odpočinek a hurá objevovat město. Skončili jsme jako nezřídka téměř za rohem (hlad je hlad a žízeň je žízeň) v polské hospodě. Usměvavá a rychlá mladá servírka nám hned vylepšila náladu. Stejně jako kamarádská parta asi deseti chlapů z Dánska ve věku dvacet až třicet let, která zapíjela svobodu. Dostáli zodpovědně známému přísloví. Za svou hlučnost se dokonce omluvili několika pivy, která zaplatili spolusedícím na zahrádce. Sympatické gesto, díky za ně.
Večerní porada nad počasím dalšího dne rozhodla, že využijeme brzké snídaně a pojedeme na letiště co nejdříve, abychom uletěli bouřkám. Tak se také stalo a v osm hodin jsme rolovali po taxi na vyčkávací 09. Dvě a půl hodinky pochopitelně proti větru do Lešna, dotankování a chvilka pauzy na místní benzince než přejde bouřka ve směru letu. Pak rozloučení, poslední fotografie a skok do strojů. Díky, polští přátelé za pohostinství. Cesta na hranici utekla rychle, protivítr už nebyl tak silný.
Každý po přeletu do Česka potom zdárně přistál na svém letišti a dal o sobě vědět zprávičkou nebo fotkou na společnou WA skupinu. Díky za krásný výlet, přátelé a příště ahoj.
