Dnes se rozhodujeme dopoledne ještě strávit v moři. Zřejmě pro tuto cestu naposledy. Na severu Brazilie a potom ve Francouzské Guyaně je moře hnědé. A to nás teda po předchozí křišťálové vodě vůbec neláká. Takže po startu směr mezinárodní letiste Macapa už ani neletíme podél pobřeží, ale přímo a nejkratší cestou. Máme před sebou 500 kilometrů nejprve rovin, kde jsou rozsáhlé lesní školky a trochu travnatá pustina. Překvapivě tu nevidíme ani z velmi malé výšky žádná zvířata.
Potom už začíná národní park Amapá. Více než 3 hodiny letime nad pahorkatou krajinou pokrytou nekonečným pralesem bez jediné možnosti přistání. Mám virnik, který má nalétáno přes 1600 hodin s motorem Rotax 914 Turbo. Letí moc pěkně, až na jednu maličkost na kterou mě Guido dopředu upozorňoval. Prostě občas ručička tlaku oleje spadne na 0 a po nějakém čase zase ukazuje normální hodnotu. Kontrolu tlaku oleje, jinak obvyklou, tento stroj nemá. To fakt nechcete vidět nad nekonečným pralesem. Žádná cesta, jenom občas pár nižších palem dvakrát za celou dobu přelétáme klikatící se hnědou řeku. Maťo vymysli taktiku návratu k moři vzdálenému asi 70 kilometrů. Prostě ráno vstaneš a dopoledne několik hodin budeš postupovat na východ podle slunce, až se dostaneš k moři. Může to trvat měsíc a více. Teploty přesahující 40 °C, vlhkost vzduchu na úrovni 99 %, pohyb pod příkrovem původní džungle, na jejíž půdu v podstatě nepronikne denní světlo. Budeš se brodit bažinami, v nichž žijí obávané anakondy, budeš křižovat řeky, kde mají domov kajmani a piraně. Obrovská převýšení budeš zdolávat po kluzkých, bahnitých stezkách. A Mezitím, pokud tě něco nesežere, nebo neuštkne, naučíš se sám přežít v džungli. Anebo moje verze. Narazíš na řeku, pokácíš pomocí nástrojů vzniklých destrukcí vírníku pár stromů, uděláš z nich krátký vor a k moři se doplavíš. Signál telefonu 0. Prostě utopie v našem padání. Na chvíli mě to zabaví abych nemyslel na ukazatel oleje. Sám bych se tu přes toto území ve vírníku nevydal, raději bych letěl podél pobřeží. Nemáme spojení ani s žádnou leteckou službou a pochybuji, že nás vidí na radaru. Tak jedinou normální možností by bylo letět podél cesty na sever. Ale my jsme tři, takže pohoda klídek a cesta nám hezky uběhla. Barvy džungle jsou dokonalé a občas vidíme v korunách hejno barevných papoušků.
Těsně před cílovým letištěm přelétáme deltu Amazonky. Páni to je šířka. Počasí je tady podle předpovědi. Chvíli prší a mraky jsou v naši letové výšce tedy asi 250-300 metrů nad zemí. Z toho se oblačnost protrhává a vykukuje na nás i sluníčko.
Přistáváme v podvečer na mezinárodním letišti Macapa a tankování proběhne rychle a vše jako obvykle. Zadrhávat se nám to začne až když nás z handlingu nechají na pospas příletové proceduře.
Na tomto letišti to podle mě funguje jako v Egyptě, tedy vůbec.
Nikdo nic neví. Všichni si jenom hrají s telefony. Celníci tu nejsou ( mají mít otevřeno, ale nikoho nenacházíme- co bys nechtěl na mezinárodním letišti ). Zkoušíme tedy různé zřízence, protože celé osazenstvo handlingu zmizelo někam k jedinému večernímu příletu. Nakonec se dovoláme telefonicky celníkům a ti do půl hodiny odněkud dorazí. Požadovaný formulář deklarace ale nemají. To ale už známe z Afriky, kde jsme jej vytvořili na čistou A4 sami. Tady jej najdeme na webu a podaří se nám uplatit zřízence z půjčovny aut, aby nám 9 kopii vytiskl. Když už po 8 jdeme přes vstupní kontrolu a rentgen, máme z toho srandu a sledujeme ve vitríně zabavené exponáty. Mačetu prostě nejde přenést, ani když ji zabalíte do bublinek.
Nakonec se nám podaří za tři hodiny absolvovat normálně dvacetiminutovou proceduru a vzhledem k notamu kvůli opravám na dráze na handlingu nahlásíme odlet na 11 hodinu a vyrazíme na hotel a do města. Večer je tu na pobřeží opravdu živo a my necháme podání plánu na zítřejší ráno a jdeme si dát zaslouženou mňamku a sklenici Caipirinhi.
To byla asi trochu chyba. Ráno zjišťujeme, že není v našich silách ani s přítelem na telefonu podat plánek. Přátel na telefonu máme naštěstí více, a díky Beatovi, který mluví portugalsky nakonec zjišťujeme, že číslo z handlingu, které potvrzuje zaplacení poplatků je včerejší a dnes už neplatí. Tím jsme strávili skvělé dopoledne a protože potřebujeme na přelet do Guyany přes 5 hodin, tak to na letišti vzdáváme a jedeme zpátky na hotel. Ovšem nové číslo poplatků nebylo slečnou zdáno do systému a tak na letiště musíme ještě jednou. Tady se rozhodujeme, že budeme na handlingu všichni tak dlouho, pokud se nám nepodaří plánek podat a dostat potvrzení. To se nakonec pozdě odpoledne povede. Takže shrnuto a podtrženo 8 hodin práce vedlo prozatím k úspěchu. Ovšem nejde podat plán pro skupinu, ale tři jednotlivé. Notam a uzavřené letiste je opět od 6,30 místního času a svita v 6.
Jak to s odletem nakonec dopadne
Vydržte na pokračování …..
