Sladká Itálie

Zvažujete létání vírníkem? → Bezplatná konzultace

Patnáctého září byl přesně ten den, na který jsme se letos těšili. Právě na tento termín totiž
připadla naše tradiční cesta do Itálie.
Tentokrát nás výjimečně nebylo osm, ale rovnou devět vírníků. Ale neodlétali jsme z Přerova,
jak bývá dobrým zvykem, ale z Luhačovic. Počasí totiž bylo při odletu opět spíše horší než
lepší, a tak jsem všechny svolal právě tam. Postupně přilétali, většinou s menším zpožděním
kvůli mlze, ale nakonec jsme se sešli všichni a kolem půl jedné opět zamířili k letadlům
nachystaným pro naši letošní poslední cestu.
Povedlo se nám odstartovat ještě před třináctou hodinou a po dvou a něco hodinách letu
přistáli v Murské Sobotě. Tam na nás kvůli dotankování čekali Mateja a Peter. Moc jsme se
nezdržovali, protože počasí bylo hezké a naším cílem bylo ještě před setměním stihnout
Caorle.
Tam nás čekalo příjemné překvapení. Letos poprvé měli benzin na kartu dostupný i pro
veřejnost, nejen pro členy místního aeroklubu, což nám výrazně usnadnilo život. Po přistání
jsme si zavolali Roberta, našeho osvědčeného taxikáře, který během pěti minut dorazil se
dvěma velkými taxíky a odvezl nás všechny na ubytování.
Hotel jsme měli prověřený už z loňska. Pokoje jednoduché, ale příjemné, a hlavně
s bohatýrskou snídaní pod obláčky a modrým nebem namalovaným na stropě jídelny.
Někteří se zvládli vykoupat ještě večer, jiní si nechali moře až na ráno. Večer každopádně
našli naši loňskou hospůdku i koutek „za bukem“, kde jsme mohli v klidu hodovat, povídat si
a později vytáhnout kytaru. Číšníci si nás zřejmě dobře pamatovali a opět se chodili dívat,
cože to tam zase vyvádíme a hrajeme.
Ráno se někteří ještě stihli vykoupat a kolem desáté jsme vyrazili na letiště. Nečekal nás
žádný dlouhý přelet, takže nebylo kam spěchat. V klidu jsme dotankovali a vydali se podél
pobřeží směrem k Benátkám.
Pobřeží bylo trochu zamlžené, ale viditelnost byla nakonec docela slušná. Pokračovali jsme
dál podél pobřeží až do Fly Ozzano. Tam mají klasický benzin, takže jsme opět dotankovali na
kartu a začali se řadit k odletu.
V tu chvíli za námi přišel Tonda Bršlík s tím, že mu uletěla vyrovnávací ploška na ocasní ploše.
Začali jsme řešit, jestli by se u místních mechaniků nedala sehnat nějaká provizorní náhrada.
Měli jsme štěstí. Na místě mají autorizovaný servis a jsou velmi dobře vybaveni. Mechanici
nám ustřihli provizorní plošku, kterou se nám podařilo později Toníkovi připevnit na
směrovku. Díky tomu nemusel celou zbylou cestu šlapat pravou nohou do pedálu a do
hospody kulhat.

Odpoledne jsme se po dohodě s Vincenzem, řídícím na cílovém letišti ve Fanu, znovu odlepili
od země. Čekal nás asi hodinový let i kolem San Marina.

San Marino se rozkládá vysoko na svahu orientovaném k západu, což nám tentokrát
dokonale hrálo do karet. Sluníčko krásně svítilo, a tak vznikly opravdu nádherné fotografie
celého úbočí, osídlení, hřbitova i několika pevností, které tomuto malému státečku dominují.
Pak už to byla jen chvilka letu a vzápětí jsme přistávali ve Fanu. Trochu nás zaskočilo, že
dráha byla ve SkyDemonu vyznačená červeně. Ani zeleně, ani černě, ale skutečně červeně.
Důvod jsme brzy pochopili. Travnatá dráha má na některých místech kameny, takže bylo
potřeba při přistání dávat opravdu pozor a problematickým místům se vyhnout. Všechno ale
dopadlo dobře a vzápětí jsme zarolovali před letištní věž.
Tam nás přivítal Vincenzo, velmi sdílný a komunikativní chlapík. Zaplatili jsme za přistání a za
tři noci stání letadel a vydali se shánět taxík.
Ubytování se nám podařilo sehnat v hotelu stejného jména jako v rumunském Aradu.
Jmenoval se Continental, ale kvalitou se svému jmenovci v zahraničí ani zdaleka nevyrovnal.
Nám však bohatě stačil. Polovina hotelů kolem už byla zavřená, protože Italové v této době
považují sezónu téměř za skončenou a už je jim zima. Přesto bylo ubytování nakonec docela
příjemné. Navíc jsme to neměli daleko ani na letiště, ani k moři.
Po složení zavazadel jsme vyrazili na večeři a trochu si prošli město. Večer proběhl v klidu,
ale už jsme věděli, že další dva dny nebude počasí úplně přát létání. Použitelná měla být vždy
jen část dne. Navíc ve Fanu není benzin úplně snadno dostupný, a tak jsme vírníky nechali
odpočívat na letišti a sami se věnovali pozemním radovánkám.
Další den jsme začali koupáním. Bylo krásně a vrcholila fronta, takže odpoledne bylo opravdu
teplo. Někteří vyrazili do města, jiní odpočívali v hotelu. Já jsem se rozhodl trochu
proběhnout po pobřeží, prakticky naproti silné bouřce, kterou meteorologové předpovídali.
Bouřka nakonec dorazila o něco později, což bylo mé štěstí, protože jsem jí stačil utéci a
zmizet před ní do hotelového pokoje. Protože potom docela intenzivně pršelo, nechtělo se
nám z hotelu chodit nijak daleko. Zakotvili jsme proto v nejbližší větší hospůdce, kde jsme
mohli vytáhnout kytaru, hrát a zpívat. Okolní stoly dávaly najevo spokojenost podupáváním,
pobrukováním a občas dokonce i nějakým téměř „českým“ slovem v refrénu.
Po výborné večeři jsme se vrátili do hotelu a druhý den ráno naplánovali výlet do nedaleké
Ancony. Jezdí tam příjemný a rychlý pobřežní vlak a cesta trvá zhruba čtyřicet minut. Po
příjezdu jsme se z nádraží rovnou přesunuli do místního autobusu. Lístek nám platil i tam,
takže jsme se pohodlně nechali dovézt k hlavním pamětihodnostem města.
Podívali jsme se na přístav, Trajánův oblouk a prošli si nejzajímavější místa. Po obídku a
kávičce jsme se vydali zpátky do hotelu, trochu dospali, co bylo potřeba, a večer znovu
vyrazili do známé hospůdky ze včerejška.

Tentokrát se nám podařilo obsadit stůl rovnou pro šestnáct lidí, který nám místní velmi
ochotně připravili. Někteří z nás pak ještě vzali zavděk místní cukrárnou s výbornou
zmrzlinou, poháry a nejrůznějšími dalšími pochutinami a laskominami.
Ráno už nás čekal let zpátky. Přemýšleli jsme, jestli skončíme den v Padově, nebo znovu v
Caorle. Protože ale v neděli nemělo být večer počasí úplně příznivé, rozhodli jsme se pro
bližší variantu pro cestu domů a zamířili opět do Caorle.
Po cestě byla tentokrát výborná viditelnost a Benátky se ukázaly v celé své kráse. Takové
podmínky nebývají často. Fotky proto byly nádherné. Místo klasické formace ve tvaru „V“
jsme zvolili řadu, kdy každý měl dostatek času vyfotit si celý záliv, domečky, pevnůstky,
lodičky a všechno další, co mu právě padlo do oka.
V Caorle jsme opět dotankovali a po přesunu na hotel v úplně jiné části města než obvykle,
jsme zase měli co objevovat. A protože jsme přiletěli relativně brzy, zbyl čas i na další
koupání. Po večeři jsme se relativně brzy odebrali na kutě a další den už jsme hopky dupky
pokračovali opět do Murské Soboty.
Mateja se nám jako vždy věnovala, seč jí síly stačily. Sice tam měla nějakou hostinu, svatbu,
pohřeb nebo něco podobného, ale i v tom fofru si na nás našla čas a ještě nám stihla rychle
přinést něco k jídlu.
Po svižném dotankování jsme se znovu odpoutali od země, aktivovali letový plán na Ljubljana
Information, profičeli Maďarskem a nakonec přistáli v Luhačovicích. Tam jsme se rozešli do
svých domovů a na svá domovská letiště.
Italský výlet se zase povedl. Je to už taková naše klasika, kterou dělám rád a každý rok se na
ni těším. Je to totiž krásný výlet za zajímavými místy, obvykle ve velmi příjemném počasí a
hlavně s báječnou partou.