Vírníkem do Kataru #6 Saudská Arábie

Stojím na posledním letišti v Egyptské Hurghadě a nemám dost benzinu na přelet na původně plánované letiště v Saúdské Arábii Alulu OEAO, kde je k dispozici AvGas. Přemýšlím o dalším postupu. Jaké jsou možnosti? Vrátit se není kam. To je vyřešeno. Takže buď seženu někoho, kdo mi nějak doveze benzin na letištní plochu (stačí mi 20 litru a poletím dle původního plánu a povolení)..Nebo vyřídím povolení na nejbližší letiště 25 Km vzdálené El Gouna HEGO. Odsud znovu povolení a plánek do prostoru a přistát na soukromé ploše, kde by se dalo dotankovat automobilový benzin z kanystru. Tyto dvě možnosti zvažuji část dne a večer. Potkávám se při tom s místními piloty i legendami egyptského létání. První možnost naráží na obavy porušit letištní a bezpečnostní postupy. Druhá na přílišné komplikaci s vyřizování povolení. Vydat se na cestu a dorazit do Alulu na výpary se mi nechce. Cestou změnit plán cesty a letět na záložní letiště bez povolení přistání by mohlo znamenat zadrženi stroje, nebo minimálně dlouhé zdržení dodatečného vyřízení povolení. Poslední varianta je vyřídit úplně nové povolení na letiste OETH Tabuk a tam se pomoci Saudských přátel pokusit zajistit automobilový benzin zvenčí. Je to pro mě docela sázka do loterie, ale moc jiných možnosti nezbývá. Pojďme tedy vyřídit změnu povolení (přitom stačilo na letišti October ukecat obsluhu aby mi dala 20 litrů do kanystru). Ale na kdyby se na této cestě nehraje.

Změnu povolení dostávám. Hurá. Podávám tedy plán nejkratší cestou. Takto by mi mělo palivo vystačit. Ale zrada odkud jsem ji nečekal. Zvolený IFR bod z Egypta není výstupní, ale vstupní. Takže z hrušky na zem. Trasa, kterou mám povolenu je stejně dlouhá, jako ta původní, co s palivem neuletím. Takže poslední možnost – podat žádost na plánování do Káhiry o povolení změny přímé trasy. Moc tomu nevěřím. Bloudím po městě a přemýšlím o blbých 20 litrech, co mi chybí. Jsem v pasti. Bezmocný, nemohu udělat nic pro pokračování v letu. Jsem v rukou egyptského úředního šimla. No nic. Jdeme vyjednávat. Pomáhají mi místní piloti i kluci z handlingu.

Podařilo se. Dosdávám schválení přímé trasy. Zase na poslední chvíli, abych stihl dnes odletět a nepřiletěl úplně za tmy. Tato část světa není v aplikaci Skydemon, kde se jednoduše dostanete k plánu letišť a organizaci pohížděček a stojánek. Kontaktuji tedy kluky v Česku a narychlo sháním potřebné informace. To se naštěstí daří, stejně ale už mám připraveno ze nejsem familiar s letištěm a žádám vést bludištěm pojížděček metodou doprava, doleva, rovně.

Takže hurá konečně zase ve vzduchu.

Nádherné pohledy na Hurghadu – letovisko u Rudého moře a ostrovy s korálovým útesy. Potom přes moře, na pobřeží Saúdské Arábie a pohoří Shar.

Krása. Alespoň na chvíli zapomenout, že zase spěchám, abych to stihl do setmění a zároveň šetřím palivo, abych tam alespoň doletěl.

Podařilo se. Na zítra mám domluveno brzy ráno tankování. Piloti domluvili dovoz benzinu na velké mezinárodní letiště. A mám konečně plné nádrže a ještě 20 navíc. Proč mi to zase nebude stačit, ještě netuším. Zase bude chybět oblíbených 20 litrû, ale nepředbíhejme.

Plánek jsem podal přes česky briefing a povolení další trasy řešil s mou tureckou agenturou. Sedím v kabině a žádám clearence na věži. Ale ouha, mám povolení zpátky do Egypta, ale ne dále po Saúdské Arábii. Chvíli z kabiny telefonuji na různá telefonní čísla, na řízení letu a další instituce. Ovšem tato chyba mě stojí opět celý den a spoustu vyřizování nejenom letové podpory, ale teď už i místních spřátelených pilotů.

Tabuk je mezinárodní letiště, a zároveň velká vojenská základna, kde sídlí stíhací pluk. Cely den trávím v kanceláři handlingu na letišti a čekám na vyřízení dalšího povolení. Nad hlavou mi v pravidelných intervalech startuji dvojice stíhačů.

Večer v 9 mě kluci ubezpečují, že vše je ok. Ráno s novým plánem a ještě povolen přímo, místo kličkovaní mezi vojenskými prostory odlétám na 800 kilometrů dlouhý přelet na letiste Gassim OEGS, popřípadě podle paliva přímo do cíle své cesty na letiste OETH nedaleko hlavního města Riyadhu.

Let VFR napříč polovinou Saúdské Arábie. Jak lépe poznat přírodu země, než ji takto v malé výšce přeletět.

Zprvu se zda být jednotvárná a nudná. Po chvíli začínám vidět různé detaily a rozdíly. Pravda, ze jsou to dlouhá území bez jediného obydlí a opravdu si vzpomenu na Namibijskou Entoshu kde jsme za 700 kilometru neviděli nic než řídký nízký porost a termitiště. Také se mi vybavuje Laponsko v severním Finsku. To jsou podobná území. Tady se však střídá poušť s dunami a vyschlé území s kamenitými kopci. Občas potkám stopy terénního auta. Nebo velbloudářského pastevce. To je terénní truck, který přitáhne do pouště velkou maringotku, malá ohrada pro velbloudy a někde nedaleko uvidíte sedět v terénním SUV nebo jen tak na zemi člověka, pasoucího kolem sebe stádo bílých nebo hnědých velbloudů.

Cestou přistávám na opuštěné cestě stejně jako v Africe a dolévám z kanystru 30 litru benzinu do hlavní nádrže. Během 10 minut se odnikud sjíždí několik terénní aut a zvědaví domorodci mi nabízejí pomoc. Zajet na benzin nebo mě zvou na jídlo k nim domů. Kdybych neměl podaný plán a neměl ETA příletu, ihned bych přijal. Takto se s nimi fotím, rozdám dárky,příjmu stisky rukou a letim dál na Gassim.

Zase je to hodně velké vojenské a mezinárodní letiste. Tady mám dohodnuto dotankování 20 litru avgasu, takže zdržení do půl hodiny a pokračují k cíli

Dnes je pátek. Zítra ráno mám let z Riyadu do Kataru a večer lístky na fotbal Chorvatsko -Maroko. Let vírníkem až do Kataru se už nedaří kvůli fotbalovému mistrovství vyřídit, tak jej navštívím touto cestou. … si myslím….

Natankuji, připravím se na poslední úsek cesty a žádám instrukce na věž.

Vás plán nebyl přijat. Nemáte povolení příletu na letiste Tumamah.

Né, prosím to už né….

Tak jo, to už známe. Už nečekám ve vírníku, ale okamžitě vystupuji, vše balim a jdu na handling pít čaj a nechat tentokrat řešit situaci ostatní.

“Přiletěl ti vírníkem kamarád” , říkají mi kluci v kanceláři. Co blbnete, kde by se tady vzal další blázen ve vírníku. Ale fakt. Ihned se jdu za pilotem seznámit. Prostě mi ho sem zhora seslali. Já už vím, že dnes neodletím, takže velmi rád přijímám Azizovo pozváni na společnou večeři. Říkám, že preferuji tradiční jídlo a malé místní restaurace. Právě takovou navštěvujeme a kecáme dlouho do včera. Tolik informaci o zemi, tradicích létání, životě bych nevyčetl v žádné příručce. Klukům se do rána podaří vyřešit vše k mému letu a my si ještě užijeme společnou snídani. Zase v typicke místní lidové jídelně. Aziz mi pomůže ještě podat plán a už mi nic nebrání vydat se na poslední úsek mé 5000 kilometru dlouhé cesty.

Na letišti v Thumamah OETH už mě čeká nový majitel a jeho kamarád mechanik a pilot Awod.

Ukázka stroje, předání dokumentu a protože je lehce po polední zkouším trochu tlačit, jestli bych nestihl večerní fotbal v 600 Km vzdáleném katarském Doha. Přece jen lístky nebyly za hubičku a já jsem nikdy na takovém zápase nebyl. Tak kdyby třeba jen kousek druhého poločasu. ???

Letadlo, kterým bych to stihl, už žádné neletí. Amer se nabízí, že mě vezme autem a máme údajně šanci. Takže vyrážíme. Já jsem v klidu ačkoliv podle Google mapy bychom to v Evropě asi dali. Ne však tady. Když je čas modliteb, je potřeba zastavit a strávit nezbytnou dobu s Alláhem. A už 50 kilometru před hranicemi začínají série kontrol. A protože nemáme vyřízeno ani povolení pro vjezd do Kataru, ani k hranicím na obří parkoviště, je další postup série přemlouvání místních policistů. Ale Amer je opravdu přesvědčivý a tak se dostaneme až ke stovkám autobusů, které zdarma převáží tisíce fanoušků. přes hranice do Kataru. Ti ale jedou až zítřejší finále. Okamžitě se seznamují s partou Indů žijících a pracujících v sousedním Bahrajnu. Dnešní zápas už začal a my máme před sebou ještě dvojí celní kontrolu a víc než 120 kilometru k metru v Doha. Tak už jsem dnes klidný. Můj let do Evropy odlétá v noci ve dvě hodiny ráno. To znamená nejpozději o půlnoci na letišti. Nebo mohu společně s partou nových známých koupit lístky na zítřejší finále a zdržet se o další den. Nebo spíš tři dny. Po finále nejsou letenky. Vše je na další dny vyprodáno. Také cena finálové vstupenky na černém trhu mi dost připomíná drahotu. Na letiště v Doha dorazím v okamžik odletu mého letadla, ale daří se mi koupit lístky na další ranní spoj s tou samou společností.

Finále fotbalu tedy stíhám doma s rodinou. Cestou z vídeňského letiště si stihnu ještě dát Gin s tonikem s Matúšem v Bratislavě a poslechnout si historky z jeho části cestování z Řecka zpátky domů.

Na fotbal jsem sice nedoletěl, vlastně jsem jej ani nestihl, ale zážitků z cesty mám na dlouhé vyprávění.

Skupinové výlety

Polsko 2023

Po několika letech jsme se rozhodli navštívit naše severní sousedy. Mají spoustu

Přečíst »

Podpořte nás sdílením!

Facebook
Twitter
LinkedIn