Calidusem na Nordkap

Uletěná vzdálenost: 5 700 km

Doba letu na trase: 41 hodin

Spotřebováno: 680 l paliva

Spotřeba na hodinu: 16 l

Spotřeba na 100 km: 8,3 l

Vzdušná rychlost: 160-170 km/h

Průměrná ground: 140 km/h

Dní na cestě: 6

Celkem navštívených zemí (včetně Česka): 10

Kam až si s vírníkem můžu troufnout? Pokoříme společně 2 300 km od Přerova vzdálený legendární norský mys Nordkapp? Za ním není už nic, jen moře a led a ve směru na sever teprve za dalších 6,5 tisíce km nejbližší pevnina – Aljaška.

Víc na sever po evropské půdě dojít nemůžete. Alespoň podle bedekrů je Nordkapp, čili Severní mys nebo chcete-li Davvenjárga nejblíž z celého území Evropy Severnímu pólu. Není to tak docela pravda – Nordkapp se nachází na ostrově, tedy se nemůže jednat o nejsevernější bod evropské pevniny, navíc hned sousední výběžek ostrova Mageroya zasahuje do Barentsova moře ještě o asi 1,5 km dál k severu. Ale co, Nordkapp je symbol, a já ho s Calidusem přeletěl.

V Přerově jsem na zadní sedačku Calidusu naložil 65 litrovou přídavnou nádrž, takže v něm už nezbývalo moc místa na další zavazadla. Neoprén pro delší let nad mořem jsem si oblékl na sebe. Dá se to vydržet, ale zip vzadu tlačí, navíc moc nedosáhnu na vypínače, tak jde neopren zatím dozadu.

S nádrží na zadním sedadle má Calidus při osmi hodinách letu akční rádius 1200 km. Vyzkoušel jsem si to už při cestě na Slovensko (vzal jsem to přes Maďarsko) kde jsem testoval skutečný dolet a jak se bude přídavná 65 litrová nádrž chovat. Když jsem u toho, východní hranici Unie hlídají fest. Každé mé přistání policie kontrolovala nejméně jednou. To víte, maskovaný černý vírník….

Piloti s ustřiženou kravatou

Dnešní cíl je ale jiný – paramotorová výstava ve švédském Svansteinu na zamrzlém jezeře kousek za polárním kruhem. Objednávám si tedy počasí na Švédsko – tlakovou výši s větrem nejprve z jihu, jihovýchodu, který se později nejlépe změní na slabý severní vítr. Akceptuji mraky a slabé přeháňky nad Dánskem. Dle mého pozorování stálý jev. Roztáčím vrtuli a nabírám směr severzápad. Pavel Khain s celou partou z Nirvana racing teamu vyrazili s dodávkou naloženou paramotory už v úterý ráno, já jim dávám den fóra a vyrážím až ve středu.

Cestou se stavuji v Hildesheimu v Autogyru, u našeho dvorního dodavatele vírníků, a nemůžu odolat nabídce zalétat si tu v předváděcím slovenském ultralightu Shark, který tu německým zákazníkům nabízí Thomase Kiggen. Rychlost a ovladatelnost Sharku je ohromující, ale my paramotoráři vyměníme rychlost postupu za výhled a odolnost vůči nepřízním počasí.

Druhý den razím k severu. Po dvou a půl hodinách přistávám na letišti Hoganas ve Švédsku, kde jsem si domluvil tankování. Příjemné prostředí a výborní lidé. Zvou nás v létě na návštěvu a nabízí 20 lůžek v areálu letiště a bezplatnou půjčovnu kol pro piloty. Co mě ale fascinovalo, byla nezvyklá sbírka ustřižených kravat. Od počátku klubu tady mají zvyk, že při prvním sólovém letu má žák na sobě kravatu. Tu mu po úspěšném zvládnutí letu ustřihnou a s fotkou a jmenovkou umístí do síně slávy.

Nad Švédskem: nekonečné lesy a jezera

Odtud pokračuji po pobřeží k Goteborgu. Pěkně mi to ubíhá, pouze u letiště Angelholm mě nechává řídící kvůli hustému provozu 10 minut kroužit, než mě pustí po mé pobřežní trase dál. Potom nabírám směr od pobřeží a pokračuji po centrálním Švédsku. Nekonečné lesy, jenom občas přetnuté prašnou cestou, jezera. Ostatně to byl důvod, proč jsem si před letem narychlo pořídil a zaregistroval SPOT – družicový GPS messenger.

Ten vysílá každé 2,5 minuty polohu a přesně mapuje moji trasu. Musím se přiznat, že ani tady, ani později v severním Norsku jsem neměl pocit žádného ohrožení. Vírník s jeho krátkým výběhem je s to na trase téhle cesty přistát bezpečně všude (samozřejmě kromě přeletu moře). SPOT by zajistil, že bych byl – třeba z nekonečných plání Laponska – brzy zachráněn. Moje žena Jana si ze mě sice dělala legraci, že bych měl SPOT vždycky po přistání ihned vypnout, jinak bude vědět o každém mém kroku, ale já jsem rád, že tohohle nového přítele mám.

Mířím na letiště Ludvika severně od Stockholmu. Nedaleko bydlí můj kamarád a náš první paramotorový dealer ve Švédsku, Jarda. Jaké je ale moje překvapení, když po příletu na letiště jako hned druhého člověka potkávám starého známého z Dubaje. Je jím Michael, syn Petera Wicandera. S Peterem, švédským dealerem Autogyra, jsem před 10 lety poprvé letěl vírníkem a s jeho synem jsme se loni prolétli v otevřeném MTO Free kolem Burj Al Arab v Dubaji. Slovy klasika – svět je malý a o ledajaká překvapení nebývá nouze.

Jarda od paramotorů přešel na větší letadla, a teď si pořídil krásný dům s velkou dílnou u jezera nedaleko Ludviky. Vedle domu má ideální startovačku pro vírníky. Proto se tu pár hodin věnujeme výcviku. Jde mu to dobře a zvu ho tedy k nám do Přerova, aby si licenci v naší škole FlyWay licenci dodělal.

Přistání na jezeře a létání padákem na večerním nebi

Po obědě podávám letový plán na letiště Pajala, nejblíž ke Svansteinu. Ve 13 hodin vyrážím, mám to ještě dlouhých 900 km. Počasí bylo dle objednávky přesně dodáno. Pouze v této fázi mi 20 km vítr ze severu trochu zkracuje vyhlídky na večerní let s paramotorem. Užívám si ale přelet Švédska a nikam nespěchám. Nádherná krajina. Překvapivě na tuhle roční dobu byla příroda až sem už jarní. První známky sněhu a zamrzlá jezera se objevují až v Sundsvallu.

Po 6 hodinách letu mi chybí do cíle už jen půl hodinka. Sweden control mi hlásí, že v době mého příletu bude už letiště v Pajale zavřené a protože je oploceno, těžko se po přistání odtud dostanu. Domlouvám si tedy, co jsem stejně chtěl udělat – změnu letového pánu a přistání přímo na jezeře ve Svansteinu. Ve Švédsku, podobně jako u nás, je možno přistát mimo letiště se souhlasem majitele pozemku. Ujišťuji tedy řídícího, že se jedná o oficiální a schválenou akci a plocha je k tomuto účelu schválena.

Přilétám na místo. Ačkoliv je už 8 večer, je ještě poměrně světlo. Všude kolem létají padáky a já jsem ohlášen a očekáván. Ukončuji tedy letový plán ze vzduchu a spouštím pro tento účel namontovaný smoke system a předvádím krátce obratnost vírníku. Později se dostane i na předvedení slétanosti s padákem, na kterém létá Joerg Maas – náš racing pilot z Německa.

Pivo, sauna a polární záře

Jiný kraj, jiný mrav – žádný chléb a sůl, ale pivo. Tím mě zachraňuje Řezňa ihned po přistání. Jenom si loknu, protože si chci ještě před setměním zalétat s padákem. Po půl hodince v okolí městečka a nutné návštěvě vrcholu kopce, kde ční nápis v hollywoodském stylu, teprve s chutí dopíjím pivo a už se těším na společnou večeři a saunu.

Švédi sice nepoužívají na uvítanou chléb a sůl, ale zato mají soby. Já na cestu beru malé slivovičky od Jelínka – tradiční to Valašský nápoj – a uzené. To jsem ovšem rozdal a snědl cestou s kamarády už dřív. Proto je potřeba najít místní zdroje.

Náhodou (nebo cíleně) se seznamuji s Rogerem. Ten létá na našem paramotoru Nirvana Rodeo a dělá sobí klobásky, sušené maso a jiné dobroty. Ročně zpracuje až tisíc těchto zvířat. Symbolicky se tedy fotíme s místním sobem Františkem. Ten necítí žádné ohrožení a statečně s námi pózuje.

Od Rogera se také doslýchám podrobnosti o našich Rodeích pracujících v severní části Švédska při nahánění sobích stád. Každý honec obsluhuje několikatisícové stádo a po skončení sezony prý Rodeo nechá jednoduše ležet přikryté v lese u stromu.

Na začátku další honecké sezony přijde s baterkou a benzinem, nastartuje a pokračuje v práci. Teď jsme tenhle model na našich stránkách nazvali dělník vzduchu – možná i pod tímto dojmem. Tak až si budeme chtít jít zalétat na sever, stačí jenom padák a Rodeo už si nějaké najdeme.

Další den od rána létáme na padácích. Moje objednávka sluníčka a bezvětří těší všechny účastníky sletu. Dokonce naše Nirvána vystoupení – slétanost pěti padáků – probíhá po poledni a nijak to s námi nepere. Překvapivá jsou čísla: 63 účastníků z 9 zemí a 13 národností. Nejdále cestují Francouzi, 3 500 km jedna cesta. To už je jako na americkém Beach blastu v Panama city na Floridě. Sem účastníci cestují z Kanady a 5 000 km vzdálenost nebývá výjimkou.

Změna plánu? Proč ne

Nejsem zrovna aktivní v médiích jako je Facebook, ale z Ludviky jsem na něm zveřejnil fotku a po večeři čtu komentář od kamaráda, který mi přeje hezké počasí až na Nordkapp. Ejhle! V mapě zjišťuji, že už mi zbývá pouhých 500 km na sever. Výstava ve Svansteinu končí, zítra je neděle, počasí je neskutečné – no, neleťte tam. Na internetu žjišťuji, co je třeba pro let do Norska. Jenom klasický letový plán, to vypadá lákavě. Finální rozhodnutí ale padne až večer v sauně.

Domorodci nás volají ven, ať se jdeme na něco podívat. Šok. Úžasný. Polární záře jako z knížek. Barvy se mění až po brčálově zelenou, a ty obrazce! A k tomu ještě dva padáky, teď, hodinu před půlnocí, létají nad našimi hlavami. Kdybychom neměli celou výbavu sbalenou ve vozíku na odjezd, asi bych se neudržel. Co vím ale jistě, že dál na sever MUSÍM.

V neděli ráno si dám deset kilometrů po okolí vesměs lehký poklusem v zamrzlých běžeckých stopách. Z kopce s „hollywoodským“ nápisem SVANSTEIN pozoruji probouzející se vesničku a je mi dobře. Doklusnu dolů a vzhůru na Nordkapp.

Po shltnutí dvou velkých vaflí bohatě dochucených domácí marmeládou podávám letový plán. Ze včerejška mám natankováno po hrdla, další tankování domluveno na dvou letištích ve Finsku, což se později ukáže jako velmi prozíravé. Usedám do Calidusu, zaklapávám kryt kabiny a za chvíli už mířím na nejsevernější výběžek Norska a Evropy.

Jak bych popsal těch 1 300 severských kilometrů, které jsem za zbytek dne uletěl? Svoboda, prostor, sníh, slunečné pláně, sobí stáda, neosídlená krajina… Opuštěné cesty po sněžných skútrech – jediném místním dopravním prostředku, nekonečné běžecké stopy s osamocenými běžci na planinách i fjordech…Všichni mávali, doufám, že na pozdrav, ne o záchranu… Poslouchám song „Na sever“ od Kabátů i „Severanku“ od Habery. To dokresluje náladu.

Nejseverněji, co to v Evropě jde

A Nordkapp je tu. Shora na místní poměry docela obyčejný kus skály, za ním ale přes severní pól až na Aljašku už jen moře a led. Vědomí, že dál na sever to po zemi už nejde, působí ovšem navýsost zajímavé pocity. Dnes bez na vyhlídce žádní turisté, oblétám mys, fotím a točím a komunikuji s nedalekým letištěm Honnigsvag.

Z Honningsvagu odlétají odsud dvě letadla denně, jedno pochopitelně právě teď. Řídící nemá radar, takže můj pohyb nevidí a navíc na takový nával není zvyklý. Dvakrát za minutu se mě tedy ptá, kde jsem, co dělám a jaký mám heading… Nic nepomůže, když mu už potřetí opakuji, že kroužím 50 metrů nad Nordkappem a fotografuji…

Konečně jeho linka odlétla, já mám nafoceno, a tak se řídícího ptám, jestli mají na letišti benzin a jestli umí kafe. Oboje potvrzuje, tak už se začínám těšit. Jen do chvíle, kdy utrousí, že za 20 minut zavírají letiště, ať tedy spěchám. Další odlet bude možný za 5 hodin, kdy otevřou kvůli další lince. Aha. Zatláčím slzu, loučím se s kávou a za popíjení vody a chroupání jablka se vydávám se pomalu zase na jih. Finská Pokka 400 km na jih je můj další cíl a tankovací stanice.

Nekonečné roviny Laponska prolétám střídavě v 500 metrech a těsně nad nad zemí. Z výšky pozoruji nekonečné stopy po sobech a sněžných skútrech, v 10 metrech kopíruji lyžařskou stopu. Kupodivu, lyžaři tu skutečně jsou, i když je spočítám na prstech jedné ruky. Několikrát potkám opuštěný pár, jinak 150 kilometrů žádný náznak civilizace. Nádherný let, jiskřící sníh a stín na zemi…

Na ostří nože aneb přistání skoro za tmy

Finsko. Benzinář v Pokka je veselý muž. Když ze vzduchu zjišťuji, že i domek klubu je až po střechu pod sněhem a tvar dráhy se dá tipnout jen podle trčícího větrného rukávu, ptám se ho, jestli si je jistý, že sníh je dost tvrdý na to, abych odstartoval. Prý určitě, však jen den přede mnou tu přistála jiná helikoptéra a pilot se po vystoupení bořil jen málo… Uvědomuji si, že rozdíl mezi slovy helicopter a gyrocopter tomuto dobrému muži není znám a tak se spolehnu na rezervu a letím na 100 km vzdálené letiště Sodankyla.

Po natankování zamířím ještě na 350 km vzdálené letiště Kajaani. Přiletím sem až těsně před setměním, kdy už bude letiště zavřeno. Řídící ale slibuje, že mě tu někdo bude čekat. Když dorazím do CTR letiště, je už hodně šero. Zkouším všechny frekvence, ale nikdo neodpovídá. Volám tedy zpátky na telefon Karimu. Ten mě ubezpečuje, že jsem očekáván, a že ještě není taková tma, abych nenašel dráhu. Tak ať klidně pokračuju. Další telefon je od Jany, která mě vidí v programu SPOTu a zjistila si západ slunce v tomto místě. Protože u nás je po západu brzy tma jako v pytli, má obavy. Přistávám po 21. hodině a noční hlídač s baterkou mě naviguje na stojánku k věži. Mám za sebou 9 hodin letu a už se mi klíží víčka tak se mnou není moc řeč. Rychle taxík, hotel, postel… a dobrou noc.

Po russki govorite?

Další den chci opustit Finsko a přes Estonsko a Lotyšsko doletět až ke kamarádovi do Litvy nedaleko Vilnjusu. Po marných pokusech domluvit v Estonsku tankování anglicky zkouším nesměle… „a po russki govorite…?“ Najednou to jde a jeden pilot senior mě čeká s kanystry na jinak opuštěném letišti. Pěkně si popovídáme a zase objevíme společné známé – tentokrát v Kroměříži, kam létají za Markem Valou na prohlídky s Vivatem. Přiděluji mu slivovičku a sušené sobí maso, po telefonu podám plánek v ruštině.

Místo přistání uvádím soukromé letiště u vesnice Šilkanjis. Jméno jsem si vymyslel, aby znělo Litevsky a nikdo to nenašel na mapě, protože chci přistát přímo na chatě u Juliuse. Dvakrát to hláskuji řídícím, ale nakonec se všichni spokojí s ujištěním, že plán ukončím před přistáním ještě ze vzduchu. Julius je můj dlouholetý kamarád mikrochirurg z Vilnjusu, jinak pilot od balónů přes padáky, lyžař a horolezec. U něj se pořádala známá setkání a festivaly Jazz in the Sky. Jinak je taky fajnšmekr přes saunové procedury. Každá taková návštěva trvá minimálně 5 hodin. Začíná to jídlem a pitím, přes baňu až po koupel v jezeře, natírání medem a končí až vodkou do všech nohou… Na světě je krásně a usínám zase s pocitem naplno prožitého dne.

Ještě některá místa je potřeba v Litvě navštívit. Třeba Trakai, hrad na jezeře, kde se konala známá zimní setkání paramotoristů a hlavního organizátora těchto akcí. Ten nyní působí na letišti v Kaunase. Tady s ním vypiju litevskou Coca Colu, sním zepelin, dotankuji po hrdla a hurá domů. V Polsku je to potřeba ještě protáhnout kolem Mazurských jezer, prolétnout meandry řeky Narew u Lomže. Tady jsme byli v roce 2008 s paramotory na mistrovství Evropy. Tak si tu atmosféru připomenu a už mě Krakow information dává Ostravu radar.

Příště Kamčatka. Nebo Island?

Přistávám krátce po 16 hodině na letišti v Přerově a dostávám baner s uvítacím sloganem a vlaječkami zemí, které jsem prolétl. Je jich kromě Česka 9 a některé vlajky vidím poprvé…. No a taky slivovici, kterou se rychle uvolňuji. V roce 1861 Němec Karl Vogt zahajuje tradici pití šampaňského vína na oslavu dosažení Nordkappu, my kontrujeme. V roce 2016 zahajujeme tradiční pití slivovice po leteckém návratu z Nordkappu.

Co dodat: Peter Wicander ze Švédska mi napsal, že se několikrát pokoušel dolétnout na Nordkapp a většinou kvůli počasí skončil v Kiruně v horách. Letové počasí bývá maximálně 40 dní v roce, jinak prý je mlha nebo prší. I kdyby to byly jenom 2 dny, mně to stačí. Důležité je dobré načasování a známosti tam nahoře.

Tak a teď je na řadě Rumunsko a pak… třeba Island nebo Kamčatka…

Video 

Podpořte nás sdílením!

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn