Po zdařilé německé exkurzi se rychle přiblížil výlet tradičně na přelomu prázdninových měsíců. Začátek byl stanoven na čtvrtek 4.8. tak, aby stihli přiletět i přespolní z Čech. Dorazili akorát, počasí bylo stabilní a vše nám hrálo pěkně do karet. Díky tomu se podařilo dobře načasovat odletové okno, protože cílový prostor toho dne kolem maďarského Egeru se otevíral a uzavíral jako v počítačové hře. Kdo se neprosmýkne včas, má smůlu…. Povedlo se a s rezervou asi pěti minut jsme stihli být na finále na letišti v Makláru. Mírně mne zmátl hlas v rádiu, který udával jiná čísla drah, než byla zaznamenána ve SkyDemonu (nakonec jsem zjistil, že stejnou frekvenci má minimálně ještě jedno letiště poblíž….). I ranvej jsem chvíli hledal, očekávaje zelený pruh. Až z blízké vzdálenosti jsem rozeznal žlutou barvu vzletové a přistávací dráhy a celou řadu vírníků nasměroval na ni. Trošičku nás ještě vyvedl z míry traktor přejíždějící práh dráhy, ale s bezpečným odstupem jsme jej přeletěli. Další nezvyklostí byla i na vírníky poměrně nerovná přistávací dráha, ještěže dokážeme brzy zastavit.
Maklár je středně velké, vybavením však skrovnější, zato jsme tam našli velmi přátelské piloty. Ač sami na suchu, palivo zajistit dokázali (uklidnila mne sebevědomě znějící hláška do telefonu, že to NĚJAK dáme). 150 litrů benzínu nám dokonce dovezli ve Smartce, čemuž se téměř nedá věřit, pokud to nevidíte na vlastní oči.
Přeskok délky deset kilometrů obvykle nebývá problém, nám se ale ten den nějak nedařilo. Jeden z vírníků nepředrotoval, a tak jsem zavedl zbytek pelotonu pomalu na letiště na kopci v Egeru a vrátil se pro něj. Zlomená trubka předrotace normálně znamená přivolání servisního technika na místo. Laďa je ale šikovný, rozebral vírník a za pomoci místních se mu trubku podařilo svařit. Kdo umí, ten umí, všechna čest. Bruno zase napravil příliš najemno nastavenou vrtuli díky níž jsme museli letět pomalu, a protože s sebou normálně vozí i čtyři plováky do karburátoru (), vyměnil i je. Přísloví „Co Čech, to muzikant“ tentokrát znělo trochu jinak, tedy „Co Čech, to technik….“.
Sérii drobných nesnází dne dovršila porucha vody na ulici před hotýlkem, která nám znemožnila se osprchovat. Neponechali jsme nic náhodě za zapadli do nebližší restaurace na uhašení žízně a na večeři. Na pořádnou ochutnávku vína Egri Bikavér tedy nedošlo, ale o to více jsme se mohli těšit na Tokajské. Po lahodné večerní sprše a vydatném spánku jsme se ráno posilnili výbornou snídaní, ještě doladili benzín a odletěli do termálů v Hajdúszoboszló. Horký den jsme prožili u vody a hojně se občerstvovali z místních zdrojů. Večerní hodinkový přeskok do Stredy nad Bodrogom proběhl bez problémů i přes přehršel aktivních prostorů po cestě. Maďaři jimi evidentně nešetří ani v pátek večer .
Přistání přes letošní kupky sena (=“přátelský soused“) proběhlo s bravurou, na odstavné ploše jsme se zařadili ke čtyřem vírníkům našich slovenských přátel a doplnili tak počet na jedenáct. Po odvozu nás čekala standardně skvělá večeře ve Zlatej Putni u Valerie, tokajské vínko a samozřejmě kytara a zpěv.
Sobotní ráno nás přivítalo sluníčkem a lehkou procházkou jsme se dostali k přístavišti. Plavba lodí po Bodrogu do Sárospatáku byla vítaným zpestřením výletu. Kdo chtěl, mohl na hrad, druhá skupina zavítala k vodě „ekotaxíkem“ = elektrický vláček řízený švarnou, asi devatenáctiletou, Maďarkou (jako většina bohužel ale uměla jen svou rodnou řeč, těžká, přetěžká byla domluva). Večer návrat do Stredy a ochutnávka jedenácti vín pěkně doladila den do závěru.
Ráno po snídani ti méně hmotní z nás dokoupili nějaká vína, pro jistotu v lehčích půllitrech a po předletové kontrole odstartovali směr Bidovce. Díky Otovi jsme měli plné nádrže a s letovým plánkem celá letka mohla přes košické a popradské CTR. Tatry byly krásně vidět a pohodový let jsme přerušili jen v Ružomberoku na odskočení a nějaký ten oštiepok, že.
V Přerově jsme přistávali relativně brzy odpoledne, umyli vírníky, rozloučili se a hajdy každý domů. A už začíná volat zářijová Itálie…….
Na další výlety a zážitky se těší Lubor
