Chorvatsko vírníkem

Lidé se mají setkávat, trávit společně čas a užívat si každého dne.

Pamatuji začátky paraglidingového létání. Jaká parta jsme byli v těch mých dvaceti-plus letech, kolik jsme se najezdili po horách a co všechno jsme zažili.

Potom přišly rodiny, zaměstnání, firmy a na takové cestování přestalo být potřebné množství času. V tu dobu jsem pro sebe objevil motorový způsob paraglidingového létání a tím trávím posledních dvacet let většinu nejen pracovního ale povětšinou i volného času. Je třeba ale pohlédnout do občanského průkazu a přiznat si, že říjnový dvouhodinový let při ranním kuropění mi sice přináší stejné potěšení, jako před dvaceti lety, ale má tělesná schránka na ranní mrazíky už nereaguje s takovou radostí.

Bylo třeba přesednout do vyhřáté kabiny. Co ale dělat když jsem zvyklý na výhled jako z padáku? Před pěti lety jsem si pro sebe objevil další létající aparát, a teda vírník. A hle už se nám tady tvoří pěkná vírníková partička. Vyzkoušeli jsme pár společných výletů po Česku a Slovensku a zjistili, že je to jako za mlada. Cestování, pohoda, nezapomenutelné letecké pohledy, ale i příjemná večerní posezení. Člověk sebou na výlet může vzít manželku, některou z ratolestí, nebo třeba kamaráda a takový společný zážitek ve vzduchu nelze ničím nahradit.

Jedním z mých dalších koníčků je potápění. Tomu se věnuji naprosto turisticky, ale mám toto vznášení se ve vodě rád. Na jaře a na podzim po konci turistické sezony se rád jezdím potápět do Chorvatska. V říjnu je tu ještě povětšinou příjemné počasí s teplotami na tričko, voda je příjemně teplá, turisté jsou pryč. Romana a  Dalibor Řezníčkovi na své bázi ve Staré Novalji pomalu balí potápěčský vercajk, ale to naše potápěčské šolichání vždy lehce zvládne. Několikrát jsem tam měl sebou paramotor a jednou dokonce tandemovou tříkolku a létání podél pobřeží poloostrova Pag mě nadchlo. Ale občasné pobřežní větry versus rychlost padáku mi nedovolily navštívit víc než nejbližší okolí.

Volba cílové destinace pro další společný vírníkový výlet je tedy jasná – letíme do Chorvatska.

Další leteckou výzvou je let mimo Schengenský prostor. Po Evropě létám vírníkem poměrně často a bez větších problémů. Ale většinou létám sám a jsem ochoten se se svou základní konverzační angličtinou doplněnou o nastudované letecké fráze domluvit kdekoliv. Jiné je to ale vést skupinu více letounů, řešit navigaci, měnící se meteorologickou situaci, řešit letový plán v případě ještě jeho změny za letu a žádat povolování do států mimo původně stanovenou trasu… no a mezitím ještě normálně pilotovat. Najít takového vedoucího roje vírníků není lehké. Podařilo se mi ale přemluvit Lubora Máru, aby se této kratochvíle ujal. Jeho angličtina je mnohem lepší než moje, létá výborně, cestuje rád. Takže zbývala maličkost na dva týdny před odletem:

Dodělat si úplný průkaz radiotelegrafisty, dodělal zkoušku z ICAO angličtiny, naplánovat trasu, nastudovat všechny ANEXY zemí kudy budeme prolétat, vyřídil všechna povolení pro celou skupinu, zjistit všechny informace o letištích po cestě, domluvit celní odbavení, domluvit tankování , zajistit speciální vybavení pro lety nad mořem, sledovat neustále se měnící počet přihlášených vírníků, sledovat změny posádek, zajistit ubytování, pronájem vozidel a dvacet dalších podobných maličkostí..…prostě nic složitého. Pro Lubora bokovka v mimopracovním čase. No a vlastně ještě mu pomáhala přece naše Sylva.

Od první zmínky o plánované akci nebyla nouze o zájemce. Byl jsem tedy rád, že se objevilo i pár volných pasažérských míst. Tak se kromě manželek na palubu dostali další kamarádi: kytarista a potápěč Radan, bubeník a pilot motorových padáků Jožo, potápěč a pilot všeho (kromě vírníků zatím) Karel, potápěč a pilot padáků Jarda. Sestava se tedy večer před odletem sešla na naší základně v Přerově. 7 kompletních posádek. Většinou počasí neřeším, protože mě mým leteckým životem provází tlaková výše a slabý vítr. Teď ale po několika týdnech krásného počasí byla předpověď tak na výlet pěšky na Kokořín. Rozhodli jsme se ale, že nespěcháme a jsme ochotni měnit plány v duchu písničky od Mňágy, že i cesta může být cíl.

Ve čtvrtek za svítání vylétáme směr letiště Fly Balaton. Až do severní části Maďarska bylo počasí pěkné a dokonce nám pomáhal mírný vítr do zad. Tady však poprvé ten den měníme plán a míříme na letiště Pér v Gyoru. Příjemné letiště, dlouhá asfaltová dráha s jednoduchými pojížděčkami. Přistáváme za sebou s mírnými rozestupy a pojíždíme po Alfě. Hned po nás roluje a odlétá AN 120 naložen motory Audi a další už připravují v bednách pro další zásilku. Letiště a zázemí opravila a využívá firma Audi, která má závod v nedalekém Gyoru. Tady vyrábí nejen motory ale i celá auta- modely TT. Celní odbavení i tankování proběhlo naprosto hladce, loučíme se s příjemným a usměvavým personálem a odlétáme. Odtud máme podán plánek přímo do Chorvatské Rijeky. Míjíme Eger, známé to místo rogalistických závodů. Po okolí se nachází několik termálních lázní. Jedny přelétáme a ukládám si do mapy poznámku, neboť vedle tohoto termálního parku je i malé travnaté letiště. Už tady se oblačnost snižuje a odtud nás až na hranice provází střídavě mírné přeháňky a nízká oblačnost, takže tato část Maďarska a severní část Chorvatska nepatří mezi nejfotogeničtější části cesty. Potom už se blížíme k pohoří lemující Chorvatské pobřeží. Kopce se postupně zvedají až do výšky 1500 Metrů nad mořem. Zadržují oblačnost a nedovolují nám přestoupat poslední hřebeny. Do Rijeky nám zbývá posledních 30 kilometrů. Tam svítí slunce a je CAVOK.

Tuto situaci znám velmi dobře z dob, kdy jsem přelétával v zimě vírníky z Německa. Rovinatou část našich severních sousedů jsem prolétl bez problémů a Krušné hory zadržovaly oblačnost. Tam jsem ale znal údolí, kterými jde bezpečně oblačnost podlétnout, nebo kudy toto pohoří obletět. Tady, nedaleko Slovinských hranic, je ale situace jiná. Vedoucího pronásleduje v těsných odstupech skupina dalších 6 strojů. Nouzových ploch posledních 30 kilometrů ubývá, až se dostáváme do oblasti, kde jedinou nouzovou plochou jsou malé mýtinky v údolí řeky. Můj Calidus řídí v čele formace Lubor. Já s ním normálně cestuji rychlostí 150-170 km/h. Teď mám ale jiný stroj a letíme, vzhledem k počtu a situaci, o hodně pomaleji a tedy i déle. Ručička palivoměru se blíží k úrovni rezervy. Nevím, jak přesně ukazuje v tomto stroji palivoměr, a nehodlám to tady nad těmito lesy a údolími zkoušet. Situaci hodnotím do rádia, že přistát by se tam dalo, ale potom bychom vírníky museli buď na místě prodat, nebo převést na vozíku daleko zpět. Vyhlašuji konec dalších pokusů o překonání pobřežního pohoří a žádám vedoucího o návrat na nejbližší letiště. To jsme míjeli před půl hodinou. Ostatní mají zásobu paliva ještě dostatečnou. Martin ale nachází ve své navigaci travnaté letiště vzdálené 10 minut letu. V iPadu mám zapnutou navigaci od SkyDemonu , kde takové malé travnaté letiště nevidím a v mobilu mám současně AirNav – ale tady jsem si nestáhl sousední Slovinsko. Zkušenost pro příště: mít všude aktualizovány aplikace a staženy i mapy, na které si myslím, že nedojde. Na letiště Novi Luki ve Slovinsku je sice pár minut, ale náš plán je nahlášen po Chorvatsku. Žádám tedy Lubora o změnu plánu a s ostatními se vydáváme přímým kurzem k letišti. Hezky upravených 400 metrů travnaté plochy, hangár, letištní budova a kaplička. Postupně všichni přistáváme a řadíme se na trávě u letištní klubovny. V nádrži mi ještě zbývá 10 litrů. Mirovi Račkovi v MTOčku zbývá taky 10 litrů, ale palivoměr mu ukazoval ještě skoro čtvrtinu nádrže, takže byl výrazně klidnější než já se stejným množstvím benzinu. Do patnácti minut přilétá i Lubor, kterému se podařilo vše přímo za letu změnit. Za dalších 10 minut přijíždí majitel letiště Robert Latin. Slovinský řídící provozu z Ljubljany mu volal, že na jejich letiště míří skupina vírníků, on skočil do auta a ihned přijel. Ukázal nám letiště, dotankoval nám, mně pomohl opravit ucházející přední kolo a po kávě a nezbytném uvítacím pohárku místní pálenky začal organizovat náš převoz do Kočevje, kde nám mezitím zamluvil pěkný hotýlek. Vrcholné překvapení nás ale teprve čekalo. Z jednoho kamaráda, kteří nás převáželi, se vyklubal Luborův známý z lyžování v Rakousku. Oba byli ba tak překvapeni, že jsme je ani nemohli obvinit, že si to celé předem připravili.

Večer nám rychle utekl při společné mezinárodní večeři a už je ráno a my jsme opět na letišti. Toto se nachází na opravdu krásném místě, ale dost v horách. Mraky zase zakrývaly kopce a to dnes na obou stranách, takže to vypadalo na další den ve Slovinsku. Ale tady nás zachránila právě znalost místních podmínek. Robert tvrdí, že po 10. hodině budeme mít hodinu okno na to abychom přeskočili do vedlejšího údolí a to nás bezpečně dovede do Ajdovščiny a odtud už lehce přilétneme k moři a oblačnosti se tak krásně vyhneme. Jak řekl, tak i bylo a od Postojne už nás doprovází sluníčko a modrá obloha až na letiště v Rijece. Celní odbavení, malá svačinka v letištním bufetu, káva a tankování nám sice zabralo více než dvě hodiny, ale nikam nespěcháme. Čeká nás výlet po pobřeží a okolních ostrovech a poloostrovech do Zadaru. 150 km a do západu máme více než 4 hodiny. V kanceláři vedoucího provozu v hale nikdo není, tak se necháme převézt k vírníkům a zkusíme to bez letového plánu. Teď přijdou na řadu Agamy (záchranný prostředek pro paramotory) a záchranné vesty. Nasedáme ale ouha. Všechno špatně a Lubor musí zpátky k řídícímu na věž. Bez plánku nás nepustí. Naštěstí to jde rychle a za 20 minut, po přistání dopravního Boingu 737 se už řadíme na dráhu ke vzletu ve skupině a hurá na pobřeží.

Teď přichází na řadu průvodci převážně z řad pasažérů. Karel, Jarda a Radan znají tuto část Chorvatska z dřívějších pobytů. Takže máme cestičku vydlážděnou spoustou zajímavých informací o tom, co prolétáváme.

Pro takové lety je velká výhoda vysílačka s duálním poslechem. Na jedné frekvenci se bavíte se skupinou a druhá, pouze poslechová, je většinou frekvence řízení letového provozu.

Létání nad mořem mám už natrénováno z Dubaje, Seychel, nebo Kostariky. Takže sám pro sebe: P2 zapnuto, úsekové spínače, obě magneta, hodnoty motoru: teploty, tlak, stav paliva, pásy, vesty a hurá po ostrovech.

Přelétáme také nad potápěčskou bází ve Staré Novalji, kam míříme. 7 vírníků nelze jen tak přehlédnout a přeslechnout. Dvakrát zakroužíme a tím potvrzujeme rezervované ubytování a aktivujeme hostitele. Dalibor se večer přiznal, že myslel, že už nepřiletíme a chystal se na ryby. Ještě průlet nad plochou, kde jsem původně uvažoval o přistání a hangárování vírníků. Znám ji z mých předchozích pobytů a létání v tandemu s paramotorem a na tříkolce. Dohoda s majitelem byla: my létáme od rána do 13 hodin, potom tam on vyžene ovce a do večera je to jeho. Protože je později odpoledne, ovce prováděly údržbu plochy, takže průlet, zamávání a pokračujeme k Zadaru. Tady přebírá vedení Martin. Vede nás do kaňonu řeky Zrmanje nad Zadarem. Tento malý Grand kaňon zná ze svých cest na lodi. Před tím ještě s Janou chvíli hledáme u pobřeží potopené letadlo nedaleko Starigradu. Viděla jej v létě z lodi, ale dnes nám odpolední slunce už tolik neprosvětluje kolmo mělčiny a tak snad příště. Dva mosty jako u Velkého Meziříčí a už letíme po hraně kaňonu. Nádherný zážitek. No vážení přátele to je pro dnešek vše a zařadit po větru pravého dráhy 04 s rozestupy na konec dráhy a pojíždět na stojánku. Letištní personál se vždy sejde a všichni se chtějí s námi fotit. Tolik vírníků tady, stejně jako jinde, ještě nebylo.V dalších dvou dnech se čeká BORA- silný vítr až 30 m/s, takže vše dobře zavřít a připoutat k betonovým válcům. Naskákat do aut z půjčovny a už večerním Zadarem něco nakoupit na večerní posezení a přímo do penzionu Romana a Dalibor Řezníčkovi už nás jako poslední hosty sezony čekají.

Večerní posezení, bubnovat už je na co, ale ještě chybí kytara, tak jen tak posedíme a hurá na kutě. Ráno nemusíme brzy vstávat, potápění je domluveno na 10 hodinu a jsme 72 schodů nad molem, kde je OCEAN PRO báze. Když vstávám, potkávám Mira, vracejícího se z ranního běhání. Zítra ráno přidá dvouhodinový běh a já mu jen tiše závidím. Nejsem ve své kůži, tak si musím na společný ranní výběh nechat zajít chuť. Nevadí, v deset už popocházíme po molu a zkoušíme si neopreny. S Radanem už jsme se tu párkrát potápěli a znám několik pěkných lokalit. Dnes to bude jenom ze břehu, protože to začíná foukat a nechceme se někde nechat zaskočit velkými vlnami. Karel vytáhl ohromný sucháč, co si přivezl vírníkem s sebou. Potom že ve vírníku není místo na zavazadla. Nejvíc jsme se ale nasmáli s Brunem. Na Daliborův dotaz, jak dlouho se už potápí, odpověděl po pravdě, že už 60 let. Ale naposled byl s přístrojem pod vodou před 45 lety. Nevadí, neopren a vybavení mu dobře sedlo a Dalibor bere zájemce o discovery s sebou a Bruno je suverénně doprovází. Ostatní jedou na výlet do Zadaru a tak nám příjemně uběhl den. Večer dělá Dalibor 2 tuny smažených sardinek, sousedi přinesli kytaru a večírek může začít. Odpoledne už velmi slušně foukalo a na zítra je stejná předpověď. Takže nás čeká potápění, výlet a odlet je naplánován na pozítří ráno. Ráno startujeme se svítáním a přelet nad pásem pobřežních hor nás odměňuje za předešlá příkoří. Vycházející slunce svítí na protrhané přízemní mlhy v údolích a oblačnost vytváří nádherné útvary, mezi kterými celá skupina naše skupina lehce proplouvá. Konečně má Jana počasí, které baví fotit. Cesta nám rychle ubíhá a za 3 hodinky jsme na letišti FLY Balaton v Sarmeleku. Na stojánce ocasem otočeným směrem k nám zahřívá velký transportní C 17. Řídící jej nechává stáhnout na volnoběh i tak by mi to utrhlo kabinu, pokud bych ji měl otevřenu. Zima jako v psírně. Jsem rád, že nemusím cestovat v MTOčku, i když kluci s námi skvěle drží krok a nijak zvlášť si na zimu nestěžují. Já se po dotankování a vyřízení nezbytných formalit zase těším do vyhřáté kabiny.

Po startu se už naše skupina rozděluje. Miro a Jožo letí přímo na Slovensko, Martin míří do Hradce, my ostatní přeskakujeme Dunaj východně od Bratislavy a už se před námi objevují Karpaty, hranice mezi Slovenskem a Moravou. Nádherné kopečky ještě celé v zeleném. Kontroluji Peckovou, ale kdo by chodil létat na padáku v pondělí. I když to fouká přímo na start. A už hlásíme finále pro Přerov rádio.

Co dodat?

Toto nebyl poslední výlet do Chorvatska. Už jsem jej přidal na seznam svých pravidelných destinací.

4 mezinárodní letiště, 3 Calidusy, 3 Cavalony, 1 MTO Sport, 14 prima lidí, spousta zážitků, nádherné létání zpestřené o neočekávané změny plánu a neočekávaná setkání. Skupinové starty i přistání jako na provázku.

…..…ale viděl jsem nádherné fotky Otmara Birknera – vírníky kolem Islandu…….

Podpořte nás sdílením!

Share on facebook
Facebook
Share on twitter
Twitter
Share on linkedin
LinkedIn