Rok 2020 začal nádherně. Přeletěli jsme si dva otevřené vírníky do španělského Alicante a spolu s několika paramotory tam udělali zimní základnu. Plán byl být každý měsíc týden ve Španělsku a to až do dubna. Potom oba stroje zase přeletět zpátky. Po dvou návštěvách se díky covidu Španělsko uzavřelo a my smutně odvezli vírníky kamionem zpátky.
Ještě jsme stihli zaletět za skupinou běžců na maraton do italské Neapole a potom se uzavřela i Itálie. Letní cesta vírníkem na olympiadu v Tokiu musela být odložena a tak pouze krátké výlety po Evropě, Česku a Slovensku vyplnily tuto letní sezónu a podzim.
Je konec roku a nejraději bychom jeli s přáteli na chatu na hory zalyžovat si a oslavit Silvestra. To ovšem letos úplně nejde. Co nám zbývá – jediné pro turisty otevřené země jsou Zanzibar, Mexiko a Kostarika. V Mexiku jsou pro nás k dispozici dva vírníky, zato na Kostarice jich má kamarád Guido pěknou řádku. Posílám tedy dva maily. První odpovídá Guido -vyhrává Kostarika. Nejprve budeme cestovat dvěma stroji jen s Janou a dětmi dle vlastních plánů, a potom se přidá Guido s rodinou a poletíme na karibské pobřeží. Kostarika je prostě nádherná země a pokud ji ještě uvidíte ze vzduchu, chcete tu prostě zůstat. My jsme ji s partou kamarádů vírníkářů navštívili již čtyřikrát a prolétali většinu kouzelného tichomořského pobřeží od severu na jih, ale na Karibik zamíříme poprvé. Před prvním letem mě Guido učí podávat letový plán a kontrolovat prostory. Sám potom z vlastní iniciativy trénuji několik důležitých slov španělsky, abych řídícího pozdravil a první informace podal v jeho mateřštině. Pak už raději komunikujeme raději anglicky. První dny si děláme jen krátké výlety podél pacifického pobřeží a navštěvujeme Tamarindo, surfařské centrum na sever od Samary, kde si sjednáváme výlet lodí a několik ponorů s partou potápěčů k ostrovům Santa Cathalina, nedaleko od pobřeží.
Potom konečně v pěti vírnících vyrážíme směr Karibik. Letíme z Tamarinda dále na sever. Jednoduchá navigace modrá (moře) vlevo, zelená vpravo a nemůžeš zabloudit.
Oblétáme mezinárodní letiště Libéria
Až k národnímu parku Santa Rosa
Potom míříme kolem sopky Rincon de la Viecha v pohoří cordilera de Guanacaste. Vrcholky sopky i okolních kopců jsou v mracích, takženakonec pokračujeme kolem jezera Nikaragua po hranicích stejnojmenného státu až na letiště Los Chiles MRLC.
Cestou se nejprve pěkně pečeme v teplém oblečení u pobřeží (oblékli jsme se kvůli stoupání do 5000 stop nad krátery sopky) a potom se trochu ochlazujeme mezi dvěma bouřkami
Máme připravenou slunečnou dálnici mezi nimi po Nikaragujské hranici až na letiště Barra de Tortuguero MRBR na pobřeží Karibiku. Přistáváme těsně před setměním a ihned se spustí liják stejný jako popisuje Tom Hanks v již klasickém Forrest Gumpovi. Celou noc potom prší z hora, zespodu, z boku no prostě odevšad.
Ráno si vyrážím zaběhat po okolí lodžie, kam jsme se nechali večer po vodě přivézt. Chci doběhnout do San Francisca de Tortuguero a proběhnout si městečkem. Ale ouha jsme na břehu poloostrova. Takže na jedné i druhé straně voda vpravo plot a vlevo neprostupná džungle. 800 metrů bloudím po lodgi a pak si jdu raději zase lehnout. Po snídani nás opět lodí vezou na letiště, které je hned na břehu Karibského moře. Před odletem hodinku dovádíme ve vlnách. Pak začíná zase pro změnu drobně mrholit, tak naskáčeme do vírníků a odlétáme podél pobřeží dále na jih.
Míříme na soukromé vírníkové letiště MRFM Finca Manu Guidova kamaráda Jorga.
Nedaleko města Lemón už necelou půlhodinu letu do cíle mi ale začíná nepříjemně třást celým strojem vibrace od motoru. Lemon je nejen největší přístav karibské části Kostariky a kontejnerové překladiště, ale má i mezinárodní letiště, kde tedy celá skupina se mnou přistává. Něco se uvolnilo ve vrtuli a od té se při všech režimech třese celý motor. Měníme zkušebně vrtuli z jiného stroje a je to v pořádku. Takže ukázka cestování vzduchem versus autem. Skupina za 20 minut přilétá do Finka Manu. Tady se odmontuje z jednoho stroje vrtule. Odjíždíme zpět autem. Za hodinu a půl jsme ve 20 kilometru vzdáleném Lemonu. Platíme docela vysoké poplatky za extra 2 hodiny stání a potom konečně virnik vzduchem, auto po cestě. Virnik opět za 20 minut, auto za více než dvě hodiny. Kvůli dešti stoupla řeka, jejímž korytem se na farmu jede, a i velká Toyota má co dělat dostat se zpět. Letiste Finka Manu je 300 metrová plocha v džungli na jednu stranu do kopce proti hradbě 40 metrových stromů. Teď po tropickém dešti, i když části překrývají konstrukcemi s igelity, je dráha pro vzlet nepoužitelná. Musíme počkat až přestane pršet a půlden než to trochu oschne.
Jsme tedy, minimálně na den, vězňové v tropickém ráji na ekofarmě rodiny Jurgena Salse. Potomka německého ochránce přírody, který tady na začátku minulého století koupil velké pozemky uprostřed džungle a vybudoval ekologickou stanici Vynecháme sice vycházku k vodopádu ale zato absolvujeme dvouhodinovou vyjížďku na koních. Od minulé zkušenosti se nic nezměnilo- kůň pořád (neřád) nemá spojku a brzdu, ale už jsem krátce zvládl i jízdu na trojku (tedy cval po rovince).
Odpoledne si pak jdu po cestě odsud zaběhat. Chci běžet alespoň 20 kilometrů v tomto horku a vlhku, ale po osmi kilometrech a pěti menších brodech se dostávám k hlavnímu korytu řeky Rio Estrella. Domorodci se přes ni brodí buď autem, pokud není stav jako dnes po dešti, nebo na kladce po ocelovém laně. Kladku se stupačkou si ale nosí svou, nebo ji mají někde dobře schovanou a ručkování přes širokou řeku vzdávám a obracím k cestě zpět.
Další den je konečně letiště použitelné. I tak posíláme pasažéry opět autem do Limonu. Vzlet i z kopce proti hradbě stromů není na podmáčené dráze nic moc pocit. Naštěstí směrem z kopce se dá ve výšce 20 metrů odbočit nad vedle vykácené pastviny. Tady do toho terénu by s tím šlo přinejhorším nějak přistát. Ale všichni jsme v pohodě na půlce dráhy ve vzduchu.
Dalším cílem je sopka Arenal a termální centrum pod ní nedaleko stejnojmenného letiště MRAR. Termály fungují, ale komplex velikosti slovenské Tatralandie máme s desítkou dalších návštěvníků sami pro sebe.
Odpoledne při příletu bylo zataženo, snad nás ráno pustí oblačnost nad sopku (nebo alespoň proletět nad jezerem Laguna de Arenal na tichomořskou stranu). V pohodě prolétáme a dostáváme se na slunečnou a vyhřátou stranu Kostariky. Hodinu potom kopírujeme pobřeží, abychom čtyřdenní putování završili vychlazeným pivem na domácím letišti MRMR Flying Crocodile. Konečně jsme tedy viděli karibskou část, která pro nás byla doposud tajná jako paní Kolombová. Je výhoda být na místě, kde je o 7 hodin méně a slavit česky Silvestr ( jsme přece Češi ne?) už v 5 hodin odpoledne. Mě osobně tato verze opravdu vyhovuje. Chodím spát se slepicemi a vstávám dřív než kohouti. Na večeři máme specialitu místního kuchaře studeného humra s teplou omáčkou (touto kombinací a dalšími verzemi se bavíme zbytek celého pobytu). Takže po večeři mohu v 8 v pohodě na kutě a ráno za svítání už běhám po pláži a koupu se v moři. Tak nějak si představují Nový rok. Potom do bazénu a po výborné a dlouhé snídani na výlet vírníkem. Třeba jenom kousek kolem pobřeží a pak přes hory do vnitrozemí na oběd do Nicoye MRNC. Prvního ledna je jediný den, kdy je vše zavřeno. Takto prázdné ulice jsem na Kostarice ještě neviděl. Vsázeli jsme na stánky na autobusovém nádraží kousek od letiště. Místní tady mají bufítky s domácími jídly. Dobroty jako od kostarické babičky. Takže nás zachraňují Číňani ( ti nemají zavřeno nikdy).
Protože poslední dny pršelo, vede nás Guido na sever k pobřeží. Tady se řeka po dešti rozleje do okolí a vytvoří mokřady, kde opravdu nechcete přistát. Jsou plné krokodýlů. Po prvním obletu sice většina zmizí pod vodou, ale někteří mazáci si z kolem kroužící trojice vírníků stejně nic nedělají a dál se vyhřívají na slunci. Potom zase míříme zpátky, abychom ještě stihli koupačku v moři a večer mohli posedět s přáteli. Lutz (výborný pilot i parťák z Německa ) odlétá zítra a jeho humor mi už teď chybí. My odlétáme o dva dny později, tak máme ještě možnost trochu se projet po okolí a okoupat se v moři na liduprázdných plážích, které jsme objevili ze vzduchu.
Překvapivě se mnou už nikdo nechce jít znovu létat. Vzpomínám na náš pobyt s Jirkou Koudelou před více než 10 lety na japonském pacifickém ostrůvku Kumejima. Sem nás pozvali naši japonští kamarádi a obchodní partneři. Totálně nás za týden olétali. Poslední den jsem se ale přesto donutil (fakt se mi nechtělo) vzít paramotor a jít alespoň hodinu létat nad nádhernými korálovým útesy daleko do moře. Říkal jsem si: co když se sem už víckrát nepodívám. Dodnes na ten let a pocit nekonečné pohody trochu nechtěného letu často vzpomínám.
Tak i tady po snídani nasedám sám do vírníku, tankuji po hrdla, podávám si plánek na dvě hodiny letu a pouštím do sluchátek audioknihu. Vydávám se podél pobřeží a střídám výšku metr nad vodou a 300 metrů nad útesy. Mávám surfařům a pozoruji želvy a manty u pobřeží. Užívám si svobodu letu a těším se na všechny budoucí výlety. Taky přistávám na všech letištích u moře , kde jsem ještě nebyl a zkouším i plochy, které jsou sice označené, ale některé léta nepoužívané.
Parádní závěr krásného s vlastně narychlo plánovaného výletu. Shrnuto a podtrženo nalétáno skoro 20 hodin a 13 různých letišť je hezký začátek nové sezóny.
Daní za to letět zpátky bez testů a jiných omezení, je návratová verze s dvacetihodinovou čekačkou při přestupu v Madridu. Na zdejší terminál T4 asi nezapomenu. Nepohodlná sedadla, kde se nedá natáhnout, studená mramorová podlaha zima a bezpečnostní služba na elektro koloběžce. Na kilometrovém terminálu nás nocovalo asi dvacet.
Akustika je výborná a osvětlení taky. Všechna světla celou noc svítila a každé tři minuty jsme vyslechli španělské upozornění na bezpečnostní předpisy.
Ve 4 ráno už jsem to nemohl vydržet a naordinoval jsem si výběh po kilometrovém terminálu tam a zpět. V plánu bylo za 20 hodin čekání 20 kilometrů. Na první otočce probíhám kolem stanoviště celníků a nechtěně jednoho vzbudím. Při druhém kole už sedí v budce. Při čtvrtém kole už jsou tam tři a na páté otočce už mi začínají fandit. Čekám, kdy se někdo z nich ke mě přidá. Po deseti kilometrech se mi stávají mé cestovatelské džíny k běhu nepohodlné a navíc před prvními ranními odlety se začíná terminál plnit cestujícími. Ale hezkých 10 kiláčků ve čtvrtek po ránu. Zbytek cesty přes Vídeň už je brnkačka. Doufám, že i vy jste strávili Vánoce a Nový rok se svými blízkými a budu se těšit na společná setkání.
Společně pod sopkou Arenal (ta se dnes schovává v mracích). 
S Míšou se pravidelně střídáme v řízení. Starty a přistání prozatím nechává mě. Tady nad hezkými útesy na pacifickém pobřeží. 
Modrá vpravo, zelená vlevo -takže letíme na jih. Jednoduchá navigace na Pacifickém pobřeží. Kostarické vnitrozemí u pobřeží Pacifiku. Kouzelné večery na pláži. V roce 2014 nás s Janou vyfotil Mirek Strauf při první návštěvě Kostariky. Od té doby jsme tvářemi cestovky Fly with us. Do češtiny přeloženo Létej s husou. 
Vzhůru na Santa Carhalinu. Potápět se. A nebo také s dětmi šnorchlovat. Pobřeží je úchvatné. A nekonečné. Hezké středisko nedaleko Libérie. 
Řeka San Juan je hranicí mezi Kostarikou a Nikaraguou na severu. 
A na nás si ani nevzpomeneš. Ananasové plantáže na karibském pobřeží. Tak nás přivezli na hezký resort po moři. Nečekal jsem, že odsud nepůjde utéct. Holky se mi nesmějí… prostě jen mají prima náladičku. 
Prima bourák u luxusního sídla. Letiště Finka Manu MRFM nedaleko Karibského Limón je soukromé. Majitel Jürgen vlastní dva vírníky. Ničím jiným bych proti hradbě džungle startovat nechtěl. Ovšem náhradní řešení je vrtulník. 
Skupina po příletu. Žádný signál, žádné zprávy……
Je to pohoda jó je to pohoda.Na koních do džungle. Brody, kopce, prales. Ale stejně mě po dvou hodinách bolí všechno. Karibská krajina. Nekonečné plantáže a hodně práškařských letišť. Could lobster with hot mayonnaise. Toto mi už vždy připomene neopakovatelnou štědrovečerní krmi a pohodu s Lutzem. Jsme inteligentní dvojka. Cestou do Nikoye. Někteří krokodýli se nezaleknou ani nízkých náletů skupiny vírníků. Jen tak si polétat. S parádní muzikou, nebo knihou do sluchátek. Pobřeží je nádherné a nekonečné, ve vodě žraloci, manty a želvy. Velryby jsme tentokrát neviděli. Ještě poslední pohledy. 
Tak zase příště.
